Skanzen Kouřim
Chcete si udělat výlet do minulých století a podívat se, jak se tehdy žilo na českých vesnicích? V Kouřimi to není nic těžkého – stačí dojít nebo dojet na jihozápadní konec města, kde se rozkládá areál Muzea lidových staveb.
Začíná poslední zářijová dekáda, ale počasí namísto spořádaného babího léta připomíná spíše apríl. Nejdřív chvíli prší, pak přestane, ale všude dokola se válejí těžká mračna. Pro fotografa nic moc, ale najednou se odněkud prodere pár slunečních paprsků. Za nimi další a další, snad to chvíli vydrží, a tak po prvním zajišťovacím kolečku zamračených snímků obíhám areál znovu a snažím se všechny podstatné záběry zopakovat s úplně jinou náladou, jakou jim dodá sluníčko. Stíhám to jen taktak, ke konci už fotím sice ve slunci bělostně zářící průčelí, ale s dramaticky černou kulisou nebes za nimi, a když po chvíli docházím na autobusovou zastávku, spouští se průtrž mračen, za jakou by se nemusely stydět žádné tropy. To už ale vím, že mám kouřimský skanzen nafocený tak, jak jsem potřeboval.
Muzeum lidových staveb v Kouřimi, jak zní jeho oficiální název, je jediným skanzenem u nás, který je zaměřený nadregionálně. Původně vzniklo v roce 1972 jako záchranný skanzen pro památky lidové architektury ze zátopové oblasti tehdy budovaného vodního díla Želivka-Švihov. Když bylo o čtyři roky později muzeum otevřeno pro veřejnost, jeho koncepce se změnila – mělo představovat různé stavební techniky lidové architektury z celé České republiky. Tenhle koncept se ale po několika letech ukázal z různých důvodů jako nereálný, takže se opět měnil, záběr muzea se zužoval, přibyly návštěvnicky oblíbené národopisné pořady, ale od 90. let kvůli restitučním sporům o pozemky nepřibývaly nové stavby. Před deseti lety se spory vyřešily a muzeum dostalo novou definitivní koncepci, podle které bude postupně dobudováváno do podoby „Muzea české vesnice“. Snad už definitivní regionální záběr zahrnuje střední, severní a východní Čechy. Aktuálně ve skanzenu stojí 14 větších staveb a několik drobných památek typu božích muk, kapliček, zvoniček nebo jednotlivých soch. Téměř ve všech stavbách jsou umístěny interiérové expozice dokumentující bydlení a hospodářství na venkově od 18. do začátku 20. stol. Plánované doplnění a dotvoření areálu zahrnuje více než 20 dalších staveb ze všech tří uvedených regionů.
Zvláštní pozornost si zaslouží dvě polygonální mohutné roubené stodoly. Desetiboká roubená stodola z Durdic u Votic pochází z roku 1648 a je vůbec nejstarší stavbou tohoto typu u nás. Už zvenčí zaujme nápadně vysokou a strmou střechou pokrytou došky. Z obou delších stran má proti sobě široká vrata vedoucí na průjezdný mlat ve střední části stavby, po jehož stranách jsou dva přístodůlky. Rozlehlost vnitřního prostoru skutečně ohromí, vždyť se také říká, že se do stodoly vešlo až 55 žebřiňáků plně naložených obilím. Polygonální stodoly s nízkými roubenými stěnami bez vymazávek a vysokým krovem existovaly ve střední Evropě už někdy v polovině 13. stol. a závan historie je v nich opravdu silný. Kouřimský skanzen má to štěstí, že vlastní tyto stavby hned dvě. Kousek vedle durdické stojí stodola ze Želejova u Hořic, která má dvanáctiboký půdorys a pochází z roku 1690, jinak se velmi podobá své starší kolegyni.
Další raritou je kovárna ze Starého Bydžova. Jde o jednu ze dvou celoroubených kováren v Čechách, pocházející z roku 1774, která svému účelu sloužila až do roku 1958. Z dálky trochu klame, protože díky celoplošnému vápennému nátěru nepůsobí na první pohled roubeným dojmem, teprve když člověk přijde blíž, rozezná pod nátěrem strukturu jednotlivých dubových trámů. Kvůli snížení rizika požáru kryjí její sedlovou střechu pálené tašky. V rámci historické pravdy je ale třeba upozornit, že kovárna původně nestála takto samostatně, ale byla součástí usedlosti tvořené dále obytným stavením a hospodářským zázemím. Interiér je opravdu zařízen jako kovárna, mobiliář ale není původní, nýbrž pochází z kovárny v Louňovicích pod Blaníkem a z několika obcí na Kolínsku…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Kolínsko a Kutnohorsko