Přijel do Lillehammeru v roce 1885 jako zubní lékař, za lékařskou praxí i ve volném čase často cestoval po údolí Gudbrandsdalen. Při svých vyjížďkách od jednoho selského dvora ke druhému vypozoroval, že tradiční dřevěné předměty, kterých se tu běžně používalo, se postupně nahrazují novými keramickými a kovovými pomůckami. Neváhal a začal staré a zdánlivě nepotřebné věci sbírat, často se prý při práci spokojil s honorářem, který představovaly právě tradiční dřevěné předměty. Později se jeho sběratelská činnost rozšířila tak, že koupil první selskou usedlost, nechal ji přenést do Lillehammeru, znovu složit a vystavit na svém pozemku. V té době byl sotva přesvědčen o tom, že jeho zájem o uchování kulturního bohatství přeroste do dnešních úctyhodných rozměrů s více než 150 dřevěnými domy. Muzeum na svahu Maihaugen bylo otevřeno v létě roku 1904. Vznik skanzenu a muzea s názvem Sandvigovské sbírky (De Sandvigske Samlinger) podpořili také další mecenáši, obec Lillehammer a po roce 1905 samostatný norský stát, který měl zájem o realizaci Sandvigovy myšlenky. Tehdy mělo muzeum 10 stavení a rozrůstající se sbírku starodávného nářadí…

Úplné znění článku naleznete v časopise Země světa č. 2/2005

Více informací o Norsku naleznete zde: www.norge.cz