Skanzen Rožnov zná snad každý. Není divu, vždyť Valašské muzeum v přírodě, jak zní jeho správný název, je největším muzeem svého druhu u nás. A opravdu – pokud návštěvník chce, určitě není těžké strávit tu celý den, navíc velmi příjemným způsobem.
Přiznávám, že titulek jsem si vypůjčil. Jmenuje se tak jedna z hledaček s tajenkou, které návštěvníkům v muzeu vymysleli pro zpestření běžné prohlídky. Stejně jako třeba specifický okruh ve Valašské dědině, u něhož je už z názvu Od trnky ke vdolku jasně patrné, na co se především zaměřuje. Ale pojďme pěkně popořadě.
Jako první vstoupí návštěvník do Sušáku. Provozní budova s pokladnami a výstavními prostorami, z níž se také vchází do dvou ze tří venkovních částí areálu, dostala jméno podle svého původního účelu – v 2. pol. 19. a 1. pol. 20. stol. se tu bělilo, škrobilo, sušilo a mandlovalo plátno. Už tady se dá vydržet hodně dlouho, neboť na návštěvníky zde čekají dvě stálé výstavy, k nimž je možné zapůjčit si i audioprůvodce, doplněné ještě o další výstavu krátkodobou. Stálá výstava v patře se jmenuje „Jak jde kroj, tak se stroj“ a věnuje se tradičnímu odívání na Valašsku, vývoji a dostupnosti různých materiálů i proměnám dobového vkusu. Kromě mnoha ukázek ve vitrínách jsou tu i dotykové monitory se sluchátky, jež poskytují spoustu dalších informací, a různé jiné interaktivní prvky. Celá expozice je koncipována jako přehlídka oděvů v životě jedné ženy, od narození až do konce života. Ale nebojte se, žena přichází během života do nejrůznějších kontaktů s muži, takže dojde i na pánské ošacení. Přízemí patří expozici „Městečko pod Radhoštěm“, která seznamuje s více než 700 let dlouhou historií Rožnova a jeho vývojem – od prvního středověkého hradu až po každodenní život města v 19. a 20. stol.
Jak již řečeno, ze Sušáku se přímo vchází do dvou venkovních částí – Mlýnské doliny a Valašské dědiny. Mlýnská dolina je rozlohou nejmenší a jediná, kde návštěvníci chodí s průvodcem. Má to praktické opodstatnění. Dolinou vede náhon, jehož voda pohání různá technická zařízení – je tu hamr z Ostravice i mlýn, pila a valcha z Velkých Karlovic. Když přijde skupina návštěvníků, pustí se voda a mlynář nebo kovář se dají do práce. Kromě těchto velkých jsou tu i některé zajímavé menší stavby, třeba lisovna oleje z Brumova, která je rekonstrukcí původní olejářské dílny, ale uvnitř skrývá originální horizontální kládový pákový lis ze 17. stol. Úžasný stroj se vzhledem ke svému stáří uvádí do provozu jen výjimečně, ale už jen samotný pohled na něj stojí za to.
Valašská dědina je naopak částí nejrozlehlejší, leží v mírném svahu a její prohlídka nabízí příležitost k slušné procházce. Pokud budete mít pocit, že procházíte skutečnou vesnicí rozloženou na některém z beskydských svahů, je všechno právě tak, jak má být, protože právě to je zde záměrem. Uvidíte tu obytná stavení i hospodářské stavby, většinou originály, na původním místě rozebrané, převezené do skanzenu, opravené a sestavené zpátky do původní podoby, v některých případech však jde o věrné kopie. Mnohde jsou odpovídajícím způsobem zařízené interiéry, nejen obytné, ale třeba i řemeslné dílny. A nejen to – na různých místech se potkáte i s obyvateli vesnice, v usedlosti sedláka z Nového Hrozenkova tetička vypráví, jak se tu žilo hospodářově rodině se sedmi dětmi, v Matochově usedlosti z Velkých Karlovic-Jezerného sedí u okna mladá dívka a vyšívá ubrousek, v obecné škole z Velkých Karlovic-Miloňova vysvětluje slečna učitelka, jak to bylo ve valašských vsích se školní docházkou. Když budete mít štěstí, přeběhne kolem vás stádo valašek, tedy nikoli lehkých sekyrek, ale valašských oveček, našeho původního plemene chovaného stále méně a méně, na jehož záchraně před vymřením má svůj podíl i Valašské muzeum v přírodě. Bílý kozel na louce pod tzv. hrozenkovskou terasou je naopak takřka jistota. Seskupení čtyř chalup z Nového Hrozenkova na terase ve svahu patří k nejfotografovanějším motivům dědiny, ale není tu jediné. Přirozeným shlukem usedlostí vznikajících při postupném rozdělování majetku dědici bývala tzv. pasekářská kula. Jedna taková je tu sestavena z usedlostí ze tří různých míst.
Až vyjdete v dědině úplně nahoru, můžete ji vedlejším vchodem na chvíli opustit a pak se zase se vstupenkou do areálu vrátit. Proč? Abyste se došli podívat na Jurkovičovu rozhlednu na Karlově kopci, případně na ni i vystoupali a rozhlédli se kolem. Sedmipodlažní dřevěná stavba na kamenné podezdívce nese všechny typické znaky osobité Jurkovičovy secesní architektury inspirované lidovým stavitelstvím a má zajímavý osud. Slovenský architekt a etnograf Dušan Samo Jurkovič působil deset let na samém konci 19. stol. ve Vsetíně. V té době navrhl známé chaty na Pustevnách, o nichž píšeme v článku o Radhošti, ale ještě před nimi v roce 1896 také rozhlednu pro turistický spolek ve Valašském Meziříčí. Ten ale na její realizaci nesehnal dostatek prostředků, takže rozhledna zůstala pouze na papíře, a to více než 100 let! Teprve v letech 2010–2011 ji postavilo město Rožnov pod Radhoštěm. Jednatřicet metrů vysoká stavba vznikla převážně ručně, věrně podle Jurkovičových plánů, drobně upravená pouze tam, kde to bylo nutné na základě současných předpisů.
Od rozhledny se vrátíme do muzea, protože nejkratší cesta do poslední části, kde jsme ještě nebyli, vede zpátky dolů přes dědinu a na druhou stranu silnice. Tam se v Městském sadu rozkládá Dřevěné městečko, na pohled nejhonosnější část muzea. Není divu, vždyť předvádí historické centrum obce. Chronologicky jde o část nejstarší, tady, na prostranství uprostřed tehdejšího lázeňského parku to všechno v roce 1925 začalo, když sem byly přeneseny první dva velké domy z rožnovského náměstí a několik menších staveb. Jednou z první dvojice byla rožnovská radnice, poschoďová roubená stavba s podsíňkem postavená již v roce 1770. V přízemí má kupecký krám a poštovní úřad zařízené tak, jak vypadaly před přestěhováním ve 20. letech 20. stol., a plně funkční. V patře je k vidění velký sál, kde se v 18. a 19. stol. scházela městská rada, a malý hostinský pokoj pro ubytování obecních hostů. Druhý pak byl Billův měšťanský dům, rovněž patrová roubená stavba s podsíňkem, dokonce ještě o 20 let starší než radnice. Rodina bydlela v přízemí, kde měla i krejčovskou dílnu, v patře jsou dva pokoje, jež se pronajímaly hostům, kteří se přijeli léčit do rožnovských klimatických lázní. Nepřehlédnutelné je fojtství z Velkých Karlovic, kopie patrové stavby z roku 1793, jejíž originál stále stojí na svém původním místě. Kopie vystavěná v roce 1932 je doplněna originálními hospodářskými budovami. Interiér představuje obydlí i pracovnu fojta, valašského rychtáře. Další nápadnou stavbou tu je kostel sv. Anny, volná kopie kostela z Větřkovic. Právě kolem něj se rozkládá Valašský Slavín s náhrobky osobností spojených s Valašskem, jež se zasloužily o jeho věhlas – atleti Dana a Emil Zátopkovi a Ludvík Daněk, skokan na lyžích Jiří Raška, zpěvačka Jarmila Šuláková, malíři Karel Hofman a Jan Kobzáň, malíř a etnograf Karel Langer, etnograf a bývalý ředitel Valašského muzea v přírodě Jaroslav Štika, podnikatel, vynálezce a odbojář Josef Sousedík, národopisec Arnošt Kubeša (pozorní návštěvníci výstavy „Jak jde kroj, tak se stroj“ vědí), spisovatel Metoděj Jahn (ano, jeho básní začíná expozice „Rožnov, městečko pod horami“) a mnozí další.
Prošli jsme všechny tři části, zdálo by se, že článek může skončit. Ale ještě ne. Valašské muzeum v přírodě, to nejsou jenom expozice, ale také spousta nejrůznějších akcí, které se zde konají v průběhu celého roku. Na všechny nemáme místo, tak jenom příklady. Únorový masopust je spojený s přehlídkou řezníků, soutěží se o nejlepší valašskou klobásu, tlačenku apod. Rozhodují návštěvníci. Ke vstupence obdrží hlasovací lístek, chodí kolem stánků, ochutnávají a pak rozhodnou. Příležitostí k mnoha akcím jsou pochopitelně Velikonoce, kdy dokonce jezdí mezi Rožnovem a Valašským Meziříčím historický vlak – a pak ještě několikrát v sezoně při dalších příležitostech. Stavění a kácení máje tradičně rámuje květen, na začátku července se jednou za dva roky konají Rožnovské slavnosti. Přehlídkou hrnčířů je Zvonečkový jarmark, z něhož můžete odejít s vlastnoručně vytočeným hrnkem, přehlídkou pekařů zase Pekařská sobota se soutěží o nejlepší chléb. Na konci července přijdou na řadu oblíbené Dny řemesel a setkání kovářů, srpnový Jánošíkův dukát je festivalem slovenského folklóru, další oblíbenou srpnovou akci Starodávný jarmark nemusíme blíže vysvětlovat a vše vrcholí vánočními akcemi včetně Živého betléma.
Takže teď konec? Ještě ne. Sluší se také pohlédnout kousek před sebe. „Muzeum je na jednu stranu velmi konzervativní instituce, ale neměla by to být instituce statická,“ říká mi jeho ředitel, Ing. Jindřich Ondruš. A tak Valašské muzeum v přírodě buduje úplně nový areál, čtvrtou část s pracovním názvem Kolibiska. Bude organicky navazovat na Valašskou dědinu a doplňovat celkový obraz života v ní. Život se nikdy neodehrával jen v centru dědiny, ale – pro Valašsko přímo příznačně – také dál od centra, kde byla vždycky nějaká hájenka a za ní pak pokračovaly různé hospodářské stavby označované jako chléviska, stániska, kolibiska… Tam se hospodařilo a často i žilo přes léto. Práce jsou rozplánovány až do roku 2027, ale muzeum se bude snažit v maximálně možné míře vtáhnout návštěvníky do děje už teď, ukázat jim v „přímém přenosu“, jak taková expozice vzniká. Takže se máme v Rožnově na co těšit. A teď už můžeme s klidným svědomím opravdu skončit.