Sloup v Čechách
Poustevník Samuel Görner v rezavém hábitu s kapucí a s dlouhým vousem vlajícím ve větru stojí na kraji glorietu jako neohrožený kapitán na přídi karavely, levou rukou se opírá o sukovici, v pravé drží výsuvný dalekohled přiložený k oku a hledí jím do dálky, směrem ke skále se Samuelovou jeskyní, poustevnou, v níž přebýval dříve, než se přestěhoval sem, asi na 35 m vysoký pískovcový skalní suk nazývaný v jeho době přiléhavě Einsiedlerstein neboli Poustevnický kámen. Dnes se o něm nejčastěji hovoří jako o skalním hradu Sloup.
Sloup v Čechách je nevelká obec se sedmi stovkami obyvatel, ležící pár kilometrů jihovýchodně od Nového Boru, malebně obklopena zvlněnými kopečky Ralské pahorkatiny a Lužických hor. Největším turistickým lákadlem tu je zmíněný pískovcový suk na jižním konci obce, který se postaral i o její jméno, v nejstarší podobě se objevující jako Slup či Stolpa. Jde o místo, které marnotratně hýří romantickými průhledy a zákoutími, jež doplňuje špetkou tajemna. Navzdory vžité tradici totiž není vůbec jisté, že ve skále a na skále ve středověku existoval „pravý“, trvale obývaný hrad coby panské sídlo. Docela dobře možné je i to, že opravdový hrad stál u úpatí této skály, jež sloužila jako přechodné útočiště v dobách zvýšeného nebezpečí, jako úkryt před válečnou vřavou.
Erozí rozbrázděná skála s téměř svislými stěnami, místy tvořícími i převisy, protkaná schodišti, chodbami a skalními místnostmi, má na svém temenu nerovnou plochu necelých 100 m dlouhou a asi 60 m širokou. Většinu doby od počátku 14. do začátku 17. stol. patřilo zdejší panství Berkům z Dubé, kteří byli jednou z linií Ronovců. Pouze mezi lety 1412–1471 se v jeho držení vystřídali další čtyři majitelé, z nichž za zmínku stojí Mikeš Pancíř ze Smojna, od doby romantismu známý jako „loupeživý rytíř“. Najít skrovné pozůstatky středověkých staveb ale není zvláště pro neškolené oko nijak jednoduché. Dnešním návštěvníkům se tak skalní hrad (používejme pro jednoduchost toto zavedené označení, byť jsme už naznačili a vzápětí ještě doplníme, že asi není nejpřesnější) představuje především v podobě, kterou získal v době barokní.
První významnou postavou této etapy jeho dějin byl hrabě František Hroznata z Kokořova, který se stal majitelem panství roku 1679 a po roce 1690 se zde rozhodl realizovat v souladu s dobovou módou nápodob různých svatých míst svou vizi významného poutního centra s velkoryse koncipovaným klášterem pro terciáře, kteří by se o celý areál starali. Klášter nakonec vybudován v plném rozsahu nebyl, zůstala jen poustevna. V tehdy již dávno opuštěné skále vybudoval první z poustevníků, stavitel Konstantin, skalní kapli s křížovou chodbou a obytnými místnostmi – celami – kolem. Po jeho smrti se péče o vznikající poustevnu ujal malíř Václav Rincholin, jenže roku 1708 zemřel František Hroznata a veškeré práce se zastavily. Druhý poustevník Václav se odstěhoval, a dokonce i již pořízené zařízení skalní kaple se odvezlo do nově stavěného kostela v obci.
Dva roky po Hroznatově smrti prodali Kokořovcové z Kokořova sloupské panství Kinským. Pro hraběte Václava Norberta Oktaviána, jednoho z nejbohatších mužů v zemi, nejvyššího kancléře Českého království a rytíře Řádu zlatého rouna, však šlo pouze o jeden z mnoha statků, které skupoval, takže se panství, natož poustevně, nijak nevěnoval. Po jeho smrti (1719) připadl Sloup druhému synovi z druhého manželství, Josefu Janu Maxmiliánovi, jemuž ale bylo teprve 14 let, takže jeho majetek nejprve spravoval starší nevlastní bratr Štěpán Vilém Oldřich, pozdější první kníže Kinský. Už za něj se do poustevny vrátil poustevník, třetí v pořadí, kterým byl bývalý kaprál Jakub Borovanský, a brzy přišel ještě jeden, truhlář Antonín Höltzel. Začala se upravovat i skála, tentokrát však již spíše v romantickém duchu. Mimo jiné tehdy vznikly terasy s vinicí na její jižní straně. Josef Jan Maxmilián Kinský se panství ujal v roce 1726, významně ho pozvedl a zvelebil a pokračoval i v úpravách poustevny. Tam po smrti Jakuba Borovanského přišel roku 1735 jako pátý poustevník v pořadí Samuel Görner, zahradník a optik, který se stal předobrazem sochy zmíněné v úvodu článku. Jako optik měl zkušenosti i s dioptrickými skly a čočkami, takže dalekohled v jeho ruce není vůbec nevhodným atributem. Před tím žil 17 let v jeskyni, později po něm pojmenované Samuelova, v jedné ze skal v okolí. Ona socha, pocházející z roku 1915, je už třetí v pořadí. První, v 19. stol., byla dřevěná, ale údajně ji za prusko-rakouské války roku 1866 rozstříleli Prusové, protože si ji spletli se skutečným špionem. Podle některých pramenů zde Görner zůstal 21 let, podle jiných jen sedm, jisté je, že po něm ještě žil na skále od roku 1770 poslední, šestý poustevník, tkadlec Antonín Müller ze Zákup, který tu zůstal až do roku 1782, kdy císař Josef II. všechny poustevny zrušil.
Již v dobách poustevny pobývali občas na skále někteří hosté Kinských, kteří za nimi jezdili do Sloupu na jejich nový zámek dokončený v roce 1733. Zrušení poustevny na zájmu veřejnosti o pozoruhodný skalní suk nic nezměnilo, ba naopak – vždyť právě od konce 18. stol. se i v souvislosti se sílícím romantismem začal zvolna vyvíjet turistický ruch v dnešním slova smyslu, který pak prodělal značný rozvoj už během 19. stol., o dvacátém ani nemluvě. A tak v někdejší poustevně probíhaly další úpravy, tentokrát motivované především potřebami turistů.
Mezi návštěvníky skály byly i významné osobnosti. Pamětní deska vedle pravděpodobného refektáře připomíná, že na malém „nádvoříčku“ rostl mohutný buk, do jehož kůry ztvárnil Josef Max starší, jeden z rodu slavných sloupských řezbářů a sochařů, jména význačných návštěvníků – v říjnu 1804 zde byl císař František I. s chotí, v červnu 1820 arcivévoda a pozdější císař Ferdinand I. Dobrotivý a konečně v květnu 1824 vévoda Bedřich August, pozdější saský král. Z dubu dnes zůstal jen nepatrný zbytek pařezu, ale o kousíček dál se na skále dochovala druhá pamětní deska, upozorňující tentokrát na návštěvu trojice rakouských arcivévodů dne 24. 9. 1847 – z Františka Josefa se později stal rakouský císař toho jména prvý, z Ferdinanda Maxmiliána císař mexický, Karla Ludvíka si dějiny pamatují především jako otce následníka trůnu, Františka Ferdinanda dʼEste…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Máchův kraj a Lužické hory