Slovinština
Skoro jako zázrak působí, že si Slovinci vzdor neexistenci vlastního státu a za dlouhé hegemonie němčiny a italštiny, ale i latiny a francouzštiny, vůbec dokázali uchovat svou řeč, a ještě k tomu v nevídané pestrosti: Pouhé dva miliony Slovinců na území velikosti Moravy plus asi půl milionu Slovinců v sousedních i vzdálenějších zemích totiž hovoří 46 dialekty! Způsobeno je to tím, že přišli z různých oblastí a poté dlouho žili pod vlivem silnějších jazykových etnik, nadto v izolovaných horských údolích.
Nářeční různorodost vyjadřuje zdejší úsloví vsaka vas ima svoj glas (každá ves má svůj hlas). Uslyšíte-li třeba větu Šeu sm domou, budete se cítit jako někde v Podkrkonoší. I Benátkám se tu říká Benetke. Jenom s Vídní je kříž. To, že leží na Dunaji, všichni víme, jenže když Slovinec řekne Dunaj, myslí přímo Vídeň, zatímco řeka Dunaj je slovinsky Donava. A nejdelší slovo? Z toho na vás zase dýchne temno nedávno minulých dob: dialektičnomaterialističen.
Slovinština vystačí s 25 písmeny – q, x, y a w v ní chybí. Z nabodeníček má pouze háček (strešica) nad třemi souhláskami (č, š a ž), čárek jí netřeba, stačí přízvuk. Zato mnohem důsledněji používá duál (dvojina), a to nejen při skloňování podstatných jmen, ale i při časování sloves. Tedy: ena žena (eden mož) je, dve ženi (dva moža) sta, tri žene (tri možje) so. Nicméně dveře na WC jsou označeny Ženske a Moški.
Z latiny převzala slovinština šest pádů, vokativ přenechala nám, zato si ponechala lokativ odpovídající na otázku „kde“ či „kam“ (jak napovídá jeho slovinské označení mestnik). Ale pozor: in neznamená předložku „v“, nýbrž je to spojka „a“, naše „s“ tu znamená „z“, takže jedete z avtobusom – na letališče nebo jen na parkirišče do črpalke (k benzince), kjer (protože) je na črpalki stranišče (WC). Do sklonišče (útulny) už musíte po svých.
Oproti nám jsou Slovinci ve vzájemném styku méně formální: vykání pomalu ustupuje a namísto pozdravů Dober dan a Na svidenje uslyšíte stále častěji Živjo a Adijo. A pokud se ozve varovné tišina (:tyšína:) nebo bodi tiho, buďte raději zticha.
Podobně jako Francouzi a Italové neumějí ani Slovinci vyslovit naši hlásku „h“ – čtou ji zásadně „ch“, jako Chorvaté. Hvala je tedy :chvala: a v obou jazycích znamená „děkuji“. V odpovědi už se ale liší: zatímco Chorvat odpoví molim, Slovinec řekne jako my prosim. Vhod a izhod se čtou :vchod: a :ischod:, hitrost zní sice jako chytrost, ale znamená „rychlost“. Naše ticho nebo chladno se sice vysloví stejně, ale píše se tiho resp. hladno, zatímco „hladový“ je lačen a „hlad“ rovnou lakota. Stanovanje je „byt“, zatímco „stan“ se řekne šator. Na carini (na celnici) se dnes už asi nezapotíte, i když máte potni list (cestovní pas).
Takových „falešných přátel“, slov, která nám znějí důvěrně, ale znamenají něco zcela nečekaného, je ve slovinštině spousta. To, že drevo je „strom“, leto „rok“ a starost „věk“, vás až tak nepřekvapí, ale že se naše „dřevo“ řekne les, to už vypadá skoro jako schválnost. V pokojích je zakázáno kaditi (kouřit), venku piha (fouká), ale bora může opravdu píchat, třeba do obličeje, což je váš obraz. Silnice se řekne cesta, ale naše „cesta“ je pot. Cestou z vás zkrátka leje pot a opouští vás moč (síla), a když konečně vsi lačni (celí hladoví) najdete gostilnu (hospodu), nabídnou vám v ní prt (ubrus) a jed (jídlo) při posezení na vrtu (na zahradě). Až vám z toho přechází zrak (jenže tady to znamená vzduch), obzvlášť když je třeba plačati (platit) – račun za dva odrasla in dva otroka (účet za dva dospělé a dvě děti) někdy pravda rozpláče i otrlého otrokáře. Tak končívá nejeden rodinný výlet. Tako se konča družinski izlet. Je to prostě radost poznávat cizí jazyky, a tak tedy veselje do učenja tujih jezikov.
Další články z vydání o Slovinsku zde