Dva starobylé české rody, Smiřičtí a Valdštejnové, po staletí uplatňovaly svůj vliv především v severních a severovýchodních Čechách. Měly tady své hrady a tvrze, lesy, poddanské vesnice i celá města. V té šťastné české době mezi husitskými válkami a válkou třicetiletou, kdy i do Čech přišla renesance, byla česká šlechta sebevědomá a hrdě se hlásila k protestantismu, jehož uznání si vybojovala v celém katolickém světě.Také tyto dva rody byly českobratrského vyznání a celkem s optimismem hleděly na budoucnost svých potomků. Podivnou shodou okolností se jejich dva mladí mužové, téměř vrstevníci a dokonce vzdálení příbuzní, stanou nejvýznamnějšími osobnostmi svých rodů právě na počátku 17. století a zanechají trvalou stopu v českých dějinách. I když se spolu občas setkávali, jejich osudy jsou téměř protichůdné. Ale ani jeden z nich nedosáhl cíle, který už měl na dosah. První se jmenoval Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, narozený roku 1583, druhý byl o jedenáct let mladší Albrecht Jan Smiřický, narozený roku 1594.
Konec rodu Smiřických
Zikmund Smiřický byl hlavou jednoho z nejbohatších rodů v Čechách a své statky dále rozšiřoval. Ještě dva roky před svou smrtí, roku 1606, koupil kumburské panství s hradem Kumburk a městem Jičínem. Měl pět dětí a chtěl je dobře podělit. Právem doufal, že i oni budou majetek i vážnost rodu ještě zvyšovat. S prostředním synem, slabomyslným Jindřichem, počítat nemohl, ale i jemu osud určil, aby sehrál svou historickou úlohu.
Nejproblematičtějším dítětem byla nejstarší a ne právě krásná dcera Eliška. Tvrdohlavá, neústupná, za všech okolností si chtěla prosadit svou. Skandál, který rodině způsobila, ve šlechtických kruzích nikdo nepamatoval. Zamilovala se do poddaného, do panského kováře Jiříka Vagnera! A nejenže se s ním tajně scházela, ale když byla jejich milostná dostaveníčka vyzrazena, ani pak se nehodlala svého milence vzdát. A tak ji otec nechal zavřít na Hrubé Skále, a později ji rodina držela na nedávno získaném hradě Kumburku nedaleko Jičína. Zatímco Eliška o svou lásku urputně bojovala, mladý kovář se při výslechu nechoval právě statečně a v podstatě tvrdil, že byl sveden, ne-li přímo znásilněn… „co ona mně činila, to já jsem jí činiti musel,“ stojí doslova v uchovaném protokolu. Mezi lidem se tato událost vyprávěla jako idylický příběh, na jehož základě patrně také vznikla půvabná písnička Znám já jeden krásný zámek nedaleko Jičína. Příběh Elišky však na Kumburku neskončil…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 4/2003
Hledáte ubytování v Českém ráji? Najdete je na: http://www.travelguide.cz