Soláň není svou výškou žádná velehora, i když rozhled je z něj parádní. Co však tento „valašský Olymp“ činí vskutku výjimečným a předurčuje ho k nesmrtelnosti vpravdě božské, je jeho místo v našem umění, zejména výtvarném. A nejde jen o historii. Tradice Soláně coby uměleckého centra je živá i dnes.
V minulém článku jste se dočetli, jak to na Soláni všechno začalo. Prvním propojením minulosti se současností je legendární Čarták, dnes „horský hotel“, který můžeme vnímat jako koncentrovanou historii Soláně. Jeho zvláštní jméno se odvozuje od čardy, strážního stanoviště portášů, s nimiž se blíže seznámíme v mozaice na konci tohoto čísla. Pár kroků od něj uvidíte první dřevěné sochy současných sochařů, vesměs díla vzniklá při zdejších sochařských sympoziích a zpodobující postavy z různých valašských příběhů a legend. Celkem je jich tu v neformální galerii v přírodě 35 a všechny je uvidíte, pokud se vydáte na Naučnou stezku přes hřeben Soláň, která má na zhruba 5 km 10 zastávek, každou s jedním příběhem vyprávěným v typickém nářečí. Kromě toho se dozvíte i něco o zdejší přírodě a krajině a užijete si krásných výhledů. Stezka začíná u Informačního a výtvarného centra Zvonice, tradičně pojaté novostavby z roku 2006 podle návrhu Jiřího Kotáska, která představuje zhmotnění dávné vize malíře Františka Podešvy o výstavbě dřevěné kaple-zvonice někde v oblasti Soláně. Kromě „klasického“ informačního centra je v ní malá stálá expozice valašských umělců a výstavní prostor, kde se konají různé výstavy jako třeba Valašský salón – jeho prvním ročníkem byla Zvonice otevřena, letos se konal již pošestnácté. Také myšlenka valašských uměleckých salonů má svou historickou tradici, kdysi s ní přišel právě František Podešva.
Stačí uvidět ten výhled
Kousek pod vrcholem Soláně stojí na jeho jižním svahu dům. Stačí jeden pohled od něj přes údolí Vsetínské Bečvy na hlavní hřeben Javorníků, aby člověk pochopil, jak snadno se dá do tohoto místa zamilovat. Uvědomoval si to jistě i Alois Schneiderka, když si tu tenhle dům nechal v roce 1941 postavit od architekta Auermüllera, a také Karel Hofman, když dům po Schneiderkově smrti koupil a následně rozšířil o velký ateliér. Dnes se o tom může přesvědčit každý, kdo navštíví Valašský Atelier u Hofmanů. Od Zvonice je to sem příjemná kilometrová procházka po červené značce, resp. po naučné stezce. Na návštěvníky tu čekají dřevěné a keramické plastiky v zahradě a tři galerie. Už jen samotná kombinace umění a přírody vytváří neopakovatelnou atmosféru, umocněnou nejen tím, že se návštěvníci octnou v místech, kde Karel Hofman několik desítek let tvořil, ale i tím, že dům není pouhým muzeem, že neztratil svou původní funkci, neboť v něm stále žije malířova dcera, keramička a sochařka Marcela Vajceová-Hofmanová.
V první z trojice galerií je instalována trvalá expozice Karla Hofmana. Rodák z Jablůnky, obce pár kilometrů od Vsetína, studoval na Akademii výtvarných umění v Praze (speciální krajinářská škola Otakara Nejedlého), ale také v Římě – tam měly počátek jeho velmi bohaté styky s italským uměleckým prostředím. Učil na Baťově Škole umění ve Zlíně a na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti, od doby, kdy se usadil na Soláni, se už soustředil hlavně na vlastní tvorbu, v níž převládala krajinomalba a portréty. Vděčnými náměty se pro něj staly proměny valašské krajiny v průběhu roku i scény z tradičního života jejích obyvatel.
Kromě Hofmanovy expozice je přímo v domě také prodejní galerie, kde se střídají drobnější díla současných výtvarníků, ať už to jsou obrazy, grafika, sklo, textil… a samozřejmě keramika. Při mé návštěvě tu byly práce třeba Evy Roučky či Štěpánky Baškové a nebylo by vůbec těžké si tu vybrat…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Valašsko