Jednou z největších hamburských pozoruhodností je Speicherstadt neboli Město skladů. Přímo naproti Starému Městu se táhne několik řad vysokých, někdy až osmipatrových cihlových domů s trojúhelníkovými štíty. Jedinečný soubor skladišť je připomínkou významu hamburského přístavu před sto a více lety a zároveň výzvou dnešku, který jim musí vdechnout nový život.

Speicherstadt
Vznik Speicherstadtu vlastně zapříčinila vysoká politika. Svobodné říšské město Hamburk bylo členem Německého spolku, který vznikl po napoleonských válkách a skončil válkou prusko-rakouskou v roce 1866. O rok později ho nahradil Severoněmecký spolek, opět s účastí Hamburku, s nímž také Hamburk roku 1871 plynule přešel do právě vzniklé Německé říše. Zpočátku ještě zůstal zachován jeho výjimečný status, který zaručoval, že veškeré zboží uskladněné a dále zpracovávané ve městě bylo osvobozeno od cla. Podobné výhody ale byly trnem v oku říšskému kancléři, knížeti von Bismarckovi, který donutil Hamburk ke kompromisu. V roce 1881 podepsali představitelé města a říše smlouvu, v níž se Hamburk zavázal, že se k 15. říjnu 1888 připojí k Německému celnímu spolku. Kromě této sedmileté lhůty dostal Hamburk také od Pruska 16 km² pozemků po obou stranách Labe na vybudování nového svobodného přístavu.

V souvislosti s výrazným omezením bezcelního území pouze na malou oblast svobodného přístavu musely vzniknout také jasně ohraničené nové skladovací prostory mimo vnitřní město, které už nadále bezcelní zónou nebylo. Město se rozhodlo, že sklady vybuduje na ostrovech Kehrwieder a Wandrahm, ležících přímo naproti Starému Městu, kde byla většina dosavadních obchodních domů a skladů, aby se obchodníci mohli do nových skladů snadno dostávat. Ostrovy ale nebyly pusté, naopak – šlo o hustě zastavěné území. V západní části se tísnily v typické Gängeviertel hrázděné domy obývané především přístavními dělníky a pracovníky loděnic, ve východní části stály některé docela pozoruhodné renesanční a barokní domy obchodníků. To vše muselo zmizet – celkem bylo zbouráno více než 1000 domů a přesídleno přes 20 000 lidí. Bohatí obchodníci to měli samozřejmě jednodušší. Mnozí si postavili vily kolem Alsteru, jiní se usadili v nově vznikajících vybraných předměstích západně od města, případně si v těchto oblastech upravili svá letní sídla k celoročnímu bydlení. Dělníci se museli stěhovat často do dražších bytů, odkud to měli výrazně dál do práce. To ale málokoho zajímalo – sklady musely vzniknout.

A začalo se stavět. Hlavní inženýr Franz Andreas Meyer nezapřel svou orientaci na tzv. hannoverskou architektonickou školu, která od poloviny 19. stol. silně ovlivňovala cihlovou architekturu německého historismu. Proto všechny ty schodišťové štíty, arkýře, věžičky nebo špičaté oblouky připomínající zcela záměrně cihlovou gotiku, doplněné na mnoha místech různými keramickými ornamenty, pásy z odlišně zbarvených cihel a dalšími zdobnými prvky. Celý komplex vznikal ve třech etapách, první část byla uvedena do provozu přesně včas v roce 1888, kdy také císař Vilém II. položil osobně symbolický závěrečný kámen. Do roku 1913 pak vznikl Speicherstadt ve své definitivní podobě – na ploše asi 26 ha, kterou protéká šest kanálů, stály sklady v délce 1,5 km a šířce od 150 do 250 m, všechny na dubových pilířích, rozděleny do bloků od A po W. Bloky Y a Z byly sice původně plánovány také, ale nakonec už nebyly realizovány.

Vyškolení Quartiersleute dopravovali na jednotlivé Böden, jak se říkalo patrům ve skladech, nejrůznější zboží – kávu, čaj, kakao, tabák, koření, rum, ale také surové hedvábí, orientální koberce nebo třeba konzervy. Za druh…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Hamburk