stećci
Do světové kulturní pokladnice přispěla Bosna a Hercegovina unikátními vápencovými náhrobky, které se bělají u frekventovaných silnic i v nehostinných horách. Tam se větry ošlehané nekropole z dálky podobají zkamenělým stádům ovcí. Tyto mysteriózní náhrobky se nazývají „stećci“.
Kořen slova stećak (množné číslo stećci) je praslovanského původu a vychází z výrazu „státi“. Nikde jinde na světě se s těmito náhrobky nesetkáme, protože jejich lokality jsou omezeny pouze na historické teritorium Bosny. To zasahovalo i do nynějšího Chorvatska, Srbska a Černé Hory, a proto se stećci objevují v menším množství také v sousedních státech. V roce 2016 bylo celkem 30 lokalit těchto náhrobků (22 v Bosně a Hercegovině, dvě v Chorvatsku a po třech v Srbsku a Černé Hoře) zapsáno jako společná přeshraniční památka na seznam Světového dědictví UNESCO.
Nejdříve se vrátíme hluboko do středověku. Tehdy se zde zformovala specifická Církev bosenská. Kolem ní se vlní závoj mýtů, legend, otazníků a spekulací, které pořád čekají na rozluštění. Absolutní shoda panuje v tom, že se na území bosenského státu, z něhož se ve 14. stol. za panování krále Tvrtka I. Kotromaniće stala regionální mocnost, vyvinula ojedinělá církevní organizace. Pak už má každý svoji pravdu. A s ní i kus objektivity a dvakrát tolik hypotéz. Historici ze srbského prostředí tvrdí, že Církev bosenská náležela k pravoslavné větvi křesťanství, neboť vzešla z bogomilské hereze. A zároveň „dobří křesťané“, jak si její příslušníci říkali, používali upravenou cyrilici, která se nazývá bosančica. Naopak chorvatští badatelé považují Církev bosenskou za náboženskou komunitu, co i přes své zvláštnosti patřila do katolického okruhu. Ostatně tehdejší papežské autority posvětily křižácká tažení, kdy uherská vojska vtrhla do Bosny, aby zpacifikovala vzpurné bosenské kacíře. Ale moc se jim to nepodařilo. Kromě Církve bosenské tu paralelně fungovaly katolické i pravoslavné instituce, což do moderního zhodnocení vneslo další chaos.
Bosňáčtí intelektuálové z islámského prostředí nerozporují bogomilské kořeny církve, nicméně ji považují za zcela samostatnou a nezávislou. Podle nich nebyla ani pravoslavná, ani katolická. Předpokládá se, že věřící Církve bosenské konali své obřady nikoliv v kostelech, nýbrž na starých kultovních místech pod širým nebem. Zároveň se prý pravidelně modlili vícekrát denně. I proto údajně tak snadno ve velkém množství konvertovali k islámu. Tam, kde ve středověku probíhali jejich bohoslužby, se uprostřed přírody, u zázračných pramenů i v jeskyních opředených pověstmi, konají islámské poutě, na nichž se muslimové modlí za déšť, dobrou úrodu i zdraví. V čele Církve bosenské stál stařešina neboli děd (did, djed). Jeho neformální insignií byla dřevěná hůl, jejíž reliéfy zdobí stećky i nejstarší muslimské náhrobky. Proslýchá se, že posvátnou dědovu hůl, co pamatovala ještě středověké bogomily, starostlivě opatrovali až do první půle minulého století saraj…
Úplné znění článku naleznete zde