Prokazujeme se pasy a po několika desítkách metrů za přechodem sjíždíme ze silnice na štěrkovou cestu. Nalevo líně teče říčka Dragonja, tvořící slovinsko-chorvatskou hranici, doprava se táhnou rozlehlé mokřady, nad nimiž s křikem poletují stovky racků. Z dálky poněkud depresivní pohled ještě umocňují bizarní ruiny domů, jež stojí u lesknoucích se stužek vody.
Po cestě, která se změnila v hráz mezi Dragonjou a vodní plochou s bahnitými ostrůvky porostlými rákosím, míříme ke dvěma stavbám, jež se od několika desítek ostatních výrazně liší. Prošly rekonstrukcí a dnes v nich sídlí Muzeum solných polí v Sečovlje. Přibližuje historii zdejších salin, jež se rozvíjely hlavně v době benátského panství a pak za rakousko-uherské monarchie, kdy měl stát na těžbu soli monopol. Ještě v 50. letech minulého století ale dosahovala produkce v dobré sezoně 40 tisíc tun. Systém pravidelných vypařovacích a krystalizačních bazénů, jenž vytváří působivou šachovnici, pochází ze 14. století. Na stěnách muzea si prohlížíme jejich mapy a necháváme si vysvětlit, jak celý systém odpařování vody a krystalizace soli fungoval. Ačkoli je výroba soli stará již několik století, technika jejího získávání se změnila jen velmi málo. Složitý systém kanálů přiváděl do přehrazených nádrží mořskou vodu, jež obsahuje asi 3,8 % soli. Aby začala sůl krystalizovat, musí být její koncentrace sedmkrát vyšší, přibližně 25 %. K postupnému zahušťování solného roztoku sloužila kaskáda odpařovacích bazénů oddělených hrázemi. Půjčujeme si perini, jakési dřevěné sandály na širokých prkénkách, abychom se nebořili do bláta, a po jedné z hrází přecházíme k jednoduché pumpě, jež odčerpávala přebytečnou vodu. Poháněl ji vítr, jenž se opíral do plachty. Zbytek vody se vypařil na slunci a ve větru, ze zbylého zahuštěného solného roztoku vykrystalizovala sůl. Přeměně soli na nedobře chutnající, nahnědlou hmotu bránila slabá krusta, petola, jíž byly krystalizační nádrže potaženy. Tento speciální povlak ze směsi řas, sádry a hlíny bránil smíšení soli s blátem a jílem a zároveň fungoval jako biologický filtr. Na slovinských solných pánvích tuto metodu zavedli ve 14. století, a hned se to projevilo ve větším zájmu o zdejší sůl, protože byla čistší a bělejší.
Muzeum ukazuje i nářadí, které sběrači soli používali. Většinou je vyrobené ze dřeva, protože nic kovového by v agresivním slaném prostředí dlouho nevydrželo. Rukou probíráme velké bílé krystaly v dřevěném trakaři, na němž sběrači převáželi sůl do skladišť v přízemí svých domků, odkud ji pak na nákladních člunech přepravovali na pobřeží. Proto stojí jejich obydlí při vodních kanálech, které kdysi odváděly ze solných polí přeby…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Slovinsko