Pohnutá historie Skotska zanechala bohaté dědictví také v podobě hradů a opevněných sídel. Zvláště hojné jsou tyto památky v oblasti Borders na hranici mezi Skotskem a Anglií a na Vysočině. Z mnoha historických staveb jsou nyní zříceniny, ale překvapivě hodně jich přežilo do současnosti. Často mají úplně jinou funkci než v minulosti: staly se turistickou atrakcí. Záchrana řady starých sídel závisí na bohatých turistech ,mnohdy ze zámoří, kteří rádi zaplatí za iluzi, že se stanou na chvíli zámeckými pány, budou spát v místnosti, kterou kdysi dávno (možná) navštívila korunovaná hlava, a budou jíst v historické jídelně. Vůbec nejlepší reklamou je „přítomnost“ nějakého ducha či romanticky strašidelný příběh z minulosti.
Od samého počátku věků je zřejmé, že lidé nebyli schopni žít v trvalém míru se svými sousedy a potřebovali ochranu pro sebe, své rodiny a přívržence. Bylo tomu tak i ve Skotsku, kde nejprve vznikala opevněná hradiště, zpravidla s dřevěnou věží na vyvýšeném pahorku, palisádou a obranným příkopem. Mnohem efektivnější ochranu však poskytovaly kamenné věže, tzv. brochy, hojné hlavně na severu země. Tyto masivní kruhové stavby známé pouze ze Skotska měly 4 m silné dvojité zdi oddělené spirálovým schodištěm a dosahovaly výšky přes 10 m. Kónicky se zužující prostory mezi zdmi sloužily jako obydlí i zásobárny. Na uzavřeném nádvoří byla zpravidla studna a ohniště, ven vedla jen nízká branka. Některé z těchto brochů, jejichž původ sahá až do 5. stol. př. n. l., se zachovaly dodnes – uvádí se, že dosud bylo identifikováno 500 staveb. Příkladem může být Dun Telve a Dun Troddan poblíž Glenelgu.
Skotská krajina je bohatá na mocné tvrze a opevněné domy, i když se v průběhu staletí důraz přesunul z obranné funkce na reprezentativní. Symbolem anglo-normanské nadvlády byly právě impozantní kamenné hrady, které se často stavěly na pahorcích původních tvrzišť. Ze starých kronik se dovídáme, že na konci 13. století bylo ve Skotsku 120 hradů, z toho 30 náležejících králi. Někdy král předal hrad loajálnímu náčelníkovi místního rodu, jenž potom zajišťoval ochranu území, prosazoval královy zájmy, a navíc v případě potřeby poskytoval králi přístřeší – k tomu docházelo např. při vojenských výbojích. Na královskou návštěvu se na hradech vzpomíná dodnes a průvodci hrdě ukazují místnost (či přímo lůžko), kde spočinula královská hlava.
Málokterý hrad si uchoval svou původní podobu, většina obývaných sídel byla mnohokrát přestavována a rozšiřována. Anglickému králi Eduardu I., který si podrobil Skoty, se přezdívalo pro jeho krutost „kladivo na Skoty“. Zasloužil se však o velký stavební rozmach ve 14. století tím, že poslal do Skotska svého architekta Jamese St George, který pro něho už dříve vybudoval několik hradů ve Walesu. Po anglické invazi působil ve Skotsku též Mistr Walter z Herefordu. Skotská šlechta samozřejmě nechtěla zůstat pozadu a začala zvelebovat stará rodinná sídla. Charakteristickým rysem staveb byl půdorys ve tvaru L či Z – obranná funkce ještě zůstala v těchto strukturách (často s věží) zachována.
Strohý exteriér přetrval u skotských hradů i v období renesance v 16. století, boj za nezávislost totiž stále pokračoval. Došlo však k radikálním změnám uvnitř staveb – šlechta začala objevovat pohodlí a krásu nábytku a dalšího zařízení; později se hovoří o tzv. baronském palácovém stylu. Hlavně viktoriánská éra znamenala velké přestavby, především díky tomu, že se skotské hrady dostaly znovu „do módy“. Ne vždy byly rekonstrukce provedeny citlivě a s ohledem na historický kontext sídla; dnešní doba je v tomto směru mnohem méně shovívavá – k opravám se používají pokud možno tradiční materiály i stavební techniky, restaurátorské práce se svěřují renomovaným odborníkům.
Jen samotný seznam skotských hradů by zabral několik stránek; je proto třeba vybrat pouze pár ukázek z bohaté nabídky. Scone Castle poblíž města Perth se pyšní tím, že místo bylo před 1500 lety centrem piktského království a že jej nikdy nedobyli Římané. Dnes sem přitahuje návštěvníky nádhera reprezentačních místností, sbírka porcelánu i jedna z nejstarších dlouhých galerií (z roku 1580), kde se šlechta procházela za nepříznivého počasí. Historické prameny hovoří o praktikách starého keltského náboženství a hlavně o korunovačním místě skotských králů. Stone of Scone (Kámen ze Scone), někdy též nazývaný Kámen osudu, byl tradičním korunovačním trůnem. Tento symbol skotské státnosti byl tak mocný, že vyprovokoval vzbouřené emoce ještě ve 20. století. Skotští nacionalisté jej roku 1950tajně uzmuli z Westminsterského opatství v Londýně, kde kámen odpočíval od potupné invaze Eduarda I. do Skotska v roce 1296, a ukryli jej. Po právních tahanicích byl nakonec kámen v roce 1996 převezen do Skotska a je nyní bezpečně uložen na hradě v Edinburghu. Staré proroctví totiž praví, že Skotové musí vládnout tam, kde se kámen nachází. Poslední korunovace, při níž byl pou…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Skotsko