La Moreneta, matka Boží z Montserratu, sedí na vyvýšené lavici v místnůstce za hlavním oltářem a na klíně drží malého spasitele. Blahosklonně shlíží na unavené věřící, kteří právě vystáli několikahodinovou frontu, aby jí mohli přes sklo vitríny zblízka pohlédnout do tváře a v rychlosti se k ní pomodlit.
Postavy Panny Marie i Jezulátka jsou ze dřeva a pozlacené, s výjimkou tváří a rukou. Ty mají nahnědlou, tmavou barvu, prý za ta dlouhá léta, kdy byly vystaveny dýmu svíček. Panně Montserratské se tak s láskou říká la Moreneta, černá madona. Soška je velmi ceněna pro svou náboženskou i uměleckou hodnotu. Měří necelý metr a v souladu s románským stylem je štíhlé postavy a jemného výrazu. Oděna je v tunice, přes niž splývá zlacený plášť. V pravé ruce drží kouli představující vesmír, která částečně vystupuje výřezem ve skle do prostoru. Je to jediná část sošky, které se věřící mohou fyzicky dotknout.
Soška Panny Montserratské byla v těchto končinách uctívána od konce 9. stol. Podle legendy ji objevilo několik pasáčků v jeskyni, nad kterou zaznívaly andělské zpěvy a kde Moreneta ležela obestřena záhadným jasem. Na příkaz biskupa měla být přenesena do katedrály v Manrese, ale po cestě prý ztěžkla natolik, že se ji sotva podařilo uložit v nejbližší poustevně. Na vyšších místech to pochopili jako znamení, že má zůstat na svém místě. V poustevně byla střežena až do počátku 12. stol., než byl v montserratské skále postaven benediktinský klášter.
Ten se díky Panně Montserratské stal proslulou svatyní, ke které směřovaly proudy poutníků a s nimi nemalé dary a almužny. Klášter se pomalu rozrůstal a nabýval na významu. Na přelomu 12. a 13. stol. byl v jeho těsné blízkosti postaven románský kostel a z tohoto období také pochází kopie sošky, která je dnes uctívána. Když se počet benediktínských mnichů ustálil na dvanácti, mohl být Montserrat jmenován opatstvím.
Montserratská svatyně, spolu s dalšími jako Torreciudad, El Pilar, Meritxell a Lourdy, se stala součástí mariánské stezky, kterou kromě samotného mariánského kultu charakterizuje rozsáhlé kulturní a přírodní bohatství. Poutníka ohromí už jen zubatá silueta montserratských hor, rostoucí jakoby na povel z okolní krajiny. A zcela jednoznačně mu objasní latinský původ jména Montserrat, složeného ze slov „hora“ a „pila“.
Ke klášteru je nutno buď dokličkovat po silnici BP-1121 anebo v Monistrolu nasednout do tzv. zipu, vlakové soupravy katalánských železnic. Od roku 1930 je také možno překonat posledních 1350 m vzdušnou čarou v lanovce. Půvabné retro kabinky, natřené kanárkově žlutou barvou, vyjíždějí každých 15 minut.
Rozlehlý několikapatrový klášter a bazilika se tisknou k našedlým skalám, v blízkosti stojí další budovy, které přibyly s rozvojem turistiky, mezi nimi muzeum, restaurace, obchůdky a ubytovací prostory.
Samotný klášter musel být kompletně opraven poté, co byl na počátku 19. stol. dvakrát vypálen a vyrabován napoleonskými hordami. V oněch pohnutých dobách z něj zůstaly pouhé zdi a ztratily se mnohé z jeho pokladů. Od té doby se tu ale řádový život znovu ustálil a také rozrostl. Současná mnišská komu…