Turistika ve Vysokých Tatrách
Pokud je známo, vůbec první turistický výlet do Vysokých Tater podnikla v polovině 16. století Beata Laská, choť majitele Kežmarského hradu. Do hor se vydala na vlastní pěst s několika mužskými průvodci, za což ji prý manžel nechal na několik let uvěznit. Jestli je to pravda, pak tatranskou turistiku provázely problémy od samého počátku.
Ještě koncem 60. let byly Vysoké Tatry v dobrém slova smyslu turistickým rájem. Turistů sem sice jezdilo dost, ale v mezích únosnosti, na chodnících vládla slušnost, lidé se navzájem zdravili. Samostatnou a dost početnou kategorií byli vysokohorští turisté, kteří se pohybovali na pomezí turistiky a horolezectví a vyhledávali výstupy s lehkým lezením, při nichž ale ještě nebylo potřeba k zajištění lano. Jim Tatry nabízely ohromné možnosti, desítky vrcholů a sedel dostupných co do obtížnosti lezeckými „jedničkami“ a „dvojkami“, a navíc v mnoha dolinách i bivaky k přenocování – úkryty pod kameny, bývalá ohniska. Ti, kteří tato ubytovací zařízení využívali, by je nevyměnili ani za pětihvězdičkový hotel.
Během 70. let se ale idyla začala vytrácet, do nejsnáze dostupných velehor socialistického bloku přijíždělo stále více lidí a v polovině 80. let už jich bylo v ročním průměru okolo pěti a půl milionu. V té době se ve dnech s dobrým počasím jen na značených chodnících pohybovalo až 25 tisíc osob, což pro vysokohorské prostředí znamenalo neúnosnou zátěž. Jenže do toho přišel listopadový převrat a situace se nečekaně zklidnila – lidé začali jezdit do dříve zapovězené ciziny a na Vysoké Tatry zapomněli. Ne však nadlouho, to prostě nešlo, a tak koncem 90. let už hory zase začínaly být přeplněné. V roce 2003 proto v návaznosti na čerstvě novelizovaný zákon o ochraně přírody vstoupil v platnost nový návštěvní řád TANAPu, který k sezonním uzávěrám turistických chodníků přidal další časová i prostorová omezení, hlavně zákaz pohybu mimo značené turistické chodníky. Omezení se dotkla i horolezectví, a tím, že horolezcům povolila opustit značený chodník pouze k nástupu na cestu, jejíž obtížnost přesahuje druhý stupeň, prakticky zlikvidovala vysokohorskou turistiku. Jedinou legální možností pro vysokohorské turisty je nyní výstup s placeným horským vůdcem, což ovšem není zrovna laciné a vyvolává to různé dohady. Řada „postižených“ za tím totiž vidí lobbing místních horských vůdců, kteří by podle jejich mínění neměli bez regulace zdaleka tolik zákazníků. Rozladění zkušených vysokohorských turistů, z nichž navíc většina vždy patřila k nejohleduplnějším návštěvníkům parku, je pochopitelné, jenže i oni si musí především uvědomit, jak jsou Tatry malé. Právě proto nelze v souvisl…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Vysoké Tatry