Na náměstí Zachariáše z Hradce v Telči se člověk cítí jako na divadelní scéně nějaké historické hry. Zejména když si slunce posvítí na obě řady domů, které se od severní malé dolní brány vějířovitě rozestupují do stran, aby mezi sebou otevřely trojúhelníkovitý prostor náměstí, na nějž se dívají svou nejkrásnější tváří. V pestrém šatě nových fasád tady stojí elegantně rozkročené štíhlými sloupy pod vykasanými sukněmi krajkového podloubí, s čelenkami vysokých zdobených štítů a několika širokými korunami robustních atik. Působivá scénografie se siluetami kostelních věží v pozadí, kašnami a mariánským sloupem uprostřed je tak harmonická a dokonalá v detailech i celku, že člověk musí jen vydechnout obdivem.
Telč je šestitisícové městečko na jihu Vysočiny při česko-moravském pomezí, odkud ani do Rakouska není daleko. Svůj historický věk si prožívalo podle celkem standardního scénáře mnoha podobných moravských a českých měst. Základem Telče byl zeměpanský strážní hrad při jižní cestě z Čech na Moravu a do Rakous. Už ve 12. století existoval v podhradí dvorec, který podle jedné z mnoha pověstí patrně vlastnil muž jménem Telec a toto jméno v podobě Telč přešlo i na pozdější vesnici, město a hrad. Z původního dvorce se dochovala jen pozdně románská hranolovitá věž, která měla i funkci posledního útočiště, bergfridu, spolu s kostelem svatého Ducha.
Když roku 1339 vyměnil Jan Lucemburský tento královský majetek s mocným jihočeským rodem Vítkovců, konkrétně s pány z Hradce, vyrostlo severněji od dvorce sídlo nových majitelů panství. Telč v té době měla již podobu gotického městečka s farním kostelem sv. Jakuba a hradbami, které později obklopil důmyslný vodní opevňovací systém se dvěma rybníky.
Po velkém požáru v roce 1386, kdy vyhořel i hrad a nedokončený kostel sv. Jakuba, začali měšťané stavět zděné patrové domy, jejichž podoba se v průběhu následujícího století ustálila na „telčském typu“. Ten je dosud patrný na obou frontách domů uzavírajících náměstí i mnohde jinde. Už tenkrát obklopovalo náměstí podloubí využívané zejména trhovci, z kterého se vcházelo do přízemních mázhauzů sklenutých do jedné centrální podpěry. Mnohé z těchto síní jsou otevřené a stojí zato dojít se podívat na jejich vnitřní uspořádání s průchodem na vnitřní dvůr a kamenným schodištěm do p…