Po dvouapůlhodinovém letu z Lisabonu začal airbus společnosti TAP klesat k hladině oceánu. Jak se přibližovala světla na pobřeží ostrova, letadlem stále silněji cloumal vítr a po okéncích stékala voda. Ještě obrátka s náklonem na levé křídlo, pod nímž se zlověstně černají vody Atlantiku, a kola konečně dosedají na ranvej letiště Lajes. Azory mě vítají hustým deštěm, jenž se spouští z tmavých mraků, výhružně se převalujících na obloze. Ani mě to nepřekvapuje, až dosud jsem o Azorech nejčastěji slyšel v předpovědích počasí.
Právě tady, přibližně 1300 kilometrů od portugalského pobřeží, asi na třetině cesty mezi Evropou a Amerikou, se často rodí pověstné azorské tlakové výše a níže, které exportují počasí až daleko do střední Evropy. Samotné ostrovy však mnohem více ovlivňuje jejich vulkanický původ. Patří mezi nejmladší na Zemi. Nad hladinu oceánu se vynořily před necelými pěti miliony let a podobu ostrova Faial poznamenala sopečná aktivita naposledy před pouhým půl stoletím. Souostroví se rozprostírá po obou stranách Středoatlantského hřbetu, kde se od sebe oddalují africká, eurasijská a americká deska. Každý jejich větší pohyb vyvolává otřesy.
Azorské ostrovy, roztroušené na vzdálenost 650 km, objevil Diogo de Silves v roce 1427. První osadníci je pojmenovali podle káňat, která viděli poletovat nad krajinou, spletli si je ale s jestřáby neboli açores. Prvním známým z devíti Jestřábích ostrovů byla Santa Maria, druhým São Miguel. Třetí objevený ostrov dostal podle svého pořadí jméno Terceira. Spolu s ostrovy Pico, Faial, São Jorge a Graciosa patří do pětice takzvané centrální skupiny, zatímco nejblíže evropské pevnině leží dva nejdříve objevené ostrovy a naopak nejzápadnější polohu mají Flores a Corvo, který je s necelými čtyřmi stovkami obyvatel nejmenší částí souostroví.
Azorské ostrovy, autonomní portugalský region, dnes celkem obývá 240 000 lidí. Terceira má oválný tvar, je 29 km dlouhá a 17,5 km široká. V jejím středu se rozkládá zvětralý kráter Caldeira de Guilherme Moniz o šířce tři kilometry, východní část tvoří plošina Serra do Cume a západní dominuje pohoří Serra de Santa Barbara s obrovským kráterem, jehož nejvyšší bod leží 1021 metrů nad mořem. V takřka neobydleném vnitrozemí ostrova se nachází bezpočet kopců, dávno vyhaslých vulkánů porostlých zelení, které spolu s jezery vytvářejí romantickou a zároveň velmi tajuplnou a vzrušující krajinu. Její ráz dokreslují kamenné zídky, rozdělující rozlehlé plochy na většinou geometricky pravidelná políčka. Chránily plodiny před větrem a solí z mořské vody, kterou s sebou přinášel. Obyvatelé Terceiry pěstovali hlavně obilí, které vyváželi na pevninu a do portugalských držav v severní Africe. Využívali velmi úrodnou půdu, na kterou se mění vulkanické horniny a láva zvětrávající vlivem vlhkého a mírného podnebí. Když farmáři v padesátých letech minulého století již nestačili v konkurenci jiných evropských velkoproducentů, soustředili se na chov dobytka. Krávy, jež celý rok spásají trávu na pastvinách nezasažených žádným průmyslem, dávají výjimečně kvalitní mléko a maso. Dvakrát denně je farmáři objíždějí s mobilními dojicími zařízeními a mléko svážejí do sýráren, které ho zpracovávají na skvělé výrobky. Azořané je spolu s hovězím nabízejí i v pevninském Portugalsku, kde prý ale nakupující dávají paradoxně přednost před jednoznačně ekologickým masem tmavší barvy, kterou získává kvůli zelené potravě, jasně světlému masu odkudkoliv. Kromě mléka, masa a ryb musí ostrované všechny ostatní potraviny a další zboží dovážet.
Nebývalé bohatství přinesl Terceiře rozmach objevných cest. Portugalští mořeplavci nalezli cestu na západní pobřeží Afriky a do Indie. Po návratu z plavby do Indie v roce 1499 pohřbil Vasco de Gama v hlavním městě Terceiry Angře svého bratra Paula. Karavely, které se z Orientu vracely s nákladem koření, hedvábí a porcelánu, byly hnány mořskými proudy k Azorským ostrovům. Jejich posádky ve zdejších přístavech doplňovaly zásoby a opravovaly lodě. V letech 1580 až 1640 bylo Portugalsko pod španělskou nadvládou a Terceira vydělávala na obchodu s Novým světem. Na 70 % stříbra z Jižní Ameriky mířilo do Evropy přes přístav v Angře. Pozůstatkem španělské přítomnosti je hlavně mohutný komplex opevnění na vrchu Monte Brasil, považovaný za největší dílo španělského vojenského stavitelství mimo vlastní Španělsko. Drahocenné zboží ukryté v pevnostní klenotnici chránily před nájezdy pirátů pobřežní hradby o délce čtyři kilometry. Strategickou roli Angry v počátcích rozvoje námořní obchodní plavby mezi Evropou, Asií, Amerikou a Afrikou ocenilo UNESCO, když v roce 1983 zařadilo toto město na seznam světového kulturního dědictví.
Zlaté časy prosperity jsou dodnes patrné v ulicích města lemovaných honosnými domy s barevnými fasádami a balkony s krásným tepaným zábradlím. Interiéry kostelů se třpytí zlatem a stříbrem a lesknou vzácnými dřevy z Brazílie, afrických zemí i Japonska. Ze zarostlého sopečného kráteru Monte Brasil jsou mezi stromy vidět dvě chráněné zátoky, ideální místo pro přístav, a také pravoúhlá síť ulic čtvrti nad přístavem, ve své době výjimečný urbanistický počin. Představuje unikátní příklad přizpůsobení plánu výstavby města klimatickým podmínkám, konkrétně převažujícím západním větrům. Chodníky ve městě zdobí krásné ornamenty, obrysy velryb, majáků, lodí, kotev a další motivy vytvořené z bílých kostek v černém podkladu, nikdy naopak. Důvod je zřejmý, zatímco tmavých kostek je na vulkanickém ostrově dostatek, bílé se musí dovážet. Zápis do prestižního seznamu UNESCO urychlil rekonstrukci Angry po ničivém zemětřesení v roce 1980, které mělo sílu 7,8 stupně Richterovy škály a připravilo o život 60 lidí. Mnohé památky ale restaurátoři stále opravují.
Na trvalou hrozbu zemětřesení si Azořané již zvykli. Život si zpestřují mnoha svátky a slavnostmi, z nichž nejproslulejší jsou tradiční honičky s býky v ulicích. Při slavnosti tourada ã corda skupinka lidí drží býka přivázaného na laně, zatímco ostatní ho dráždí. Za klid podzemních sil se modlí k Duchu svatému, a to hlavně při tradičních Svatodušních svátcích, které sem již dáv…