Anglické slovo the bay znamená záliv nebo zátoku a to je také to, co si většina anglofonní populace při jeho vyslovení představí. U obyvatel Kanady však tento princip nefunguje. Při vyslovení slova the bay nebo jeho francouzského ekvivalentu la baye si většina z nich v první řadě představí obchod. The Bay je totiž všeobecně používaná zkratka pro maloobchodní řetězec Společnosti Hudsonova zálivu. Do jeho obchodních domů vstupují Kanaďané s jistou dávkou hrdosti. Od školních let totiž vědí, že Hudson Bay Company kráčela vždy s jistým náskokem před civilizací a v historii země sehrála jedinečnou a důležitou úlohu. Společnost působí na trhu již přes tři století a je nejstarší kanadskou korporací a jednou z nejstarších komerčních společností na světě. Pro Kanaďany je součástí národní identity a tím, co se označuje názvem „rodinné stříbro“.

Kraj měkkého zlata
Když Jaques Cartier při svém marném hledání Severozápadního průlivu objevil novou zemi, kterou nazval Kanada, zdálo se, že nový kontinent nemá nic, co by nabídl pro obchod s Evropou. Nebylo zde ani koření ani vzácné kovy ani drahé diamanty. Studená pevnina byla porostlá neproniknutelnou divočinou, ve které se pohybovali ne vždy přátelští Indiáni.

Francouzský objevitel však přivezl ze svých cest mimo jiné i několik bobřích kožešin, které přivedly k nadšení francouzské kloboučníky: v 16. století totiž módní trend a zvýšená poptávka po kloboucích začaly rapidně snižovat populace evropských bobrů a chlupy z kožešin jejich kanadských bratránků se ukázaly jako skvělý materiál na výrobu kloboukové plsti. A tak se zdálo, že nehostinný světadíl možná přece jen něco staré Evropě nabídne.

Francouzská kolonizace v okolí řeky Svatého Vavřince ale postupovala pomalu. Jedním z důvodů byla transplantace feudálního systému do Nového světa. Na rozdíl od britských kolonií na jihu se stávali nově příchozí Francouzi nevolníky na propachtované půdě přidělené novodobým šlechticům. Není divu, že řada kolonistů opouštěla civilizaci a odcházela do divočiny, kde se věnovali lovu kožešin a obchodu s Indiány.

Pro tyto dobrovolné vyhnance se vymezily dva důležité pojmy – voyageur, tedy cosi jako cestovatel, nebo coureur de bois, tedy v překladu „lesní běžec“. Oba výrazy shodně označovaly dobrodruhy, kteří pronikali hluboko do vnitrozemí po řekách a seznamovali se s novými kraji. Aby dokázali přežít v přírodních podmínkách, osvojili si indiánské zvyklosti života v lesích. Protože nebyli zatíženi předsudky protestantských Britů, nacházeli si partnerky mezi původním obyvatelstvem, a položili tak základ celé nové skupiny obyvatelstva – Métisů, tedy francouzsky mluvících míšenců, kteří měli sehrát velmi důležitou úlohu ve službách budoucích kožešinových společností.

Mezi voyageury se objevila také dvojice obchodníků Pierre-Esprit Radisson a Médard des Groseilliers, kteří se od Indiánů dozvěděli, že nejlepší kožešinová loviště jsou na západ od Hořejšího jezera a v oblasti zamrzlého zálivu na severu, o němž se domnívali, že se jedná o velkou zátoku objevenou mořeplavcem Henrym Hudsonem. Vypracovali velkorysý plán na vytvoření systému obchodních stanic, kde by se směňovaly kožešiny za zboží a potom dopravovaly hromadně do civilizace, což by snížilo náklady na náročnou přepravu divočinou.

Když se však pokusili získat podporu francouzské vlády, narazili na odpor Jeana Batisty Colberta, ministra zahraničí Ludvíka XIV., který pro podobný typ obchodu neměl žádné pochopení.

Po konfliktu s francouzskou koloniální správou se oba dobrodruzi vypravili do největšího města Nového světa – Bostonu, kde oslovili skupinu anglických obchodníků. Ti byli mnohem vstřícnější. Převezli oba Francouze do Anglie, kde projekt získal další příznivce, a do oblasti Hudsonova zálivu byla vyslána první zkušební expedice dvou lodí, která měla prozkoumat podmínky pro obchod s kožešinami. Přestože jedna z lodí byla přinucena k návratu, druhá – na jejíž palubě byl i Radisson – se na jaře 1669 vrátila s bohatým nákladem kožešin.

Následující rok se zformovala skupina 18 podílníků, kteří se nazvali „Guvernér a angličtí dobrodruzi obchodující v Hudsonově zálivu“. Společnost však pro svůj plán potřebovala požehnání panovníka, což by nemuselo být jednoduché. Naštěstí měla ve svých řadách kavalíra, který – kromě toho, že se narodil jako český princ – byl současně i bratrancem anglického krále.

První guvernér
Princ Ruprecht Falcký se narodil v Praze v prosinci 1619, pár týdnů poté, co byl jeho otec Fridrich korunován českým králem. Ale ani on ani matka Alžběta Stuartovna – mimochodem jediná Angličanka na českém královském trůně – se v Praze příliš neohřáli, za což jim navěky přiřkli pozdější historici přídomek „zimní“. Ruprechtovi nebyl ještě ani rok, když se odehrála bitva na Bílé hoře a on s rodiči prchl z českých zemí. Jeho osud se pak podobal dobrodružnému románu. V raném věku se zúčastnil polních tažení třicetileté války, pak přesídlil do Anglie, kde za Cromwellova povstání velel královské jízdě ve vojsku svého strýce Karla I. Po vítězství parlamentu a popravě krále se ocitá ve Francii, odkud napadá lodě Anglické republiky a po restauraci monarchie v Anglii zůstává věren námořnictvu, když vede anglickou flotilu do boje proti Holandsku.

Princ Rupert, jak je nazýván v Anglii, je pravým renesančním člověkem. Mimo válečná dobrodružství se zabývá vědou a je mu přičítáno několik vynálezů.

Když se stal zakládajícím členem Hudson Bay Company, bylo mu padesát let a je přirozené, že využil svého vlivu a vymohl na svém bratranci Karlu II. královskou chartu, která uzákonila vznik společnosti. Charta navíc věnovala Společnosti neuvěřitelně rozlehlé území – povodí všech řek ústících do Hudsonova zálivu s právem monopolního obchodu s kožešinami. Stalo se tak 2. května 1670.

Pokud si prohlédneme mapu Kanady, zjistíme, že povodí všech řek tekoucích do Hudson’s Bay zabírá zhruba jednu třetinu Kanady. A tak se princ Rupert zcela logicky stává prvním guvernérem společnosti a velkoryse darované území ponese na více než dvě příští století název Země prince Ruperta.

Expanze na západ
Země prince Ruperta byla téměř neprobádaná a jen stěží bylo možné docílit zachování monopolu na obchod s kožešinami. Společnost, které se pro zkrácení začalo říkat Hudson Bay Company a někdy jen HBC či jenom prostě The Bay, založila první opevněné obchodní stanice, tzv. faktorie.

Velmi brzo začalo docházet ke střetům mezi francouzskými lovci kožešin a zaměstnanci HBC. Rivalita mezi dvěma velmocemi Francií a Velkou Británií se přenesla i na nový kontinent. Zatímco v Evropě zuřila Sedmiletá válka, v Kanadě probíhal paralelní střet za účasti indiánských spojenců obou stran a současně se vedla tichá válka v divočině mezi voyageurs a Hudson Bay Company.

Opevněné stanice na pobřeží Hudsonova zálivu několikrát změnily své majitele, ale Francie nakonec prohrála a uzavřením Pařížské smlouvy v roce 1763 se Kanada stala definitivně britskou. Monopol byl potvrzen a nad obchodními stanicemi opět zavlály červené vlajky s malým Union Jackem a bílými písmeny HBC. Konzervativní Britové využili lepší znalosti francouzských traperů, kteří se mnohem lépe vyznali v neprobádaném vnitrozemí, a zaměstnali řadu voyageurs, již se pak stali typickým koloritem většiny aktivit Společnosti.

Aby dopravili balíky měkkého zlata do sběrných přístavů a nazpět zboží pro indiánské dodavatele, pádlovali často 12–16 hodin denně pravidelným rytmem 40 záběrů za minutu, jen s několika přestávkami na jídlo a dýmku.

Ještě těžší byly přechody přes portage, tedy suchou stezku mezi jednotlivými vodními cestami, kde se musela přenést nejenom kánoe, ale i celý náklad. Ten byl vázán do čtyřicetikilových balíků a běžný člen brigády nesl dva najednou.

V jejich doprovodu se podnikaví úředníci HBC vydávali proti proudu řek do neprobádaných končin a hledali nová loviště kožešinové zvěře. Překročili Velké pláně a Skalistých hor dosáhli již v době, kdy američtí osadníci teprve osídlovali Kentucky na Východě. Společnost úspěšně využívala svého monopolu bez ohrožení a shovívavě shlížela na drobné konkurenty, kteří se tu a tam vynořili, protože většina traperů a Indiánů prodávala bobří kožešiny v obchodech Společnosti za pevně určené ceny a stejně tak nakupovala zboží.

Jak se však loviště vyčerpávala, začala HBC rozšiřovat svoji síť faktorií za hlavní americké rozvodí, a tím se ocitla mimo území, které jim dle královské charty náleželo. V téže době se na scéně objevil vážný konkurent.

Nor’westers
Po nezdařených jakobitských povstáních na Skotské vysočině a následných represích opustilo mnoho příslušníků skotských klanů svoji vlast a přesídlili do zámoří. Ve větších městech začali brzo vytvářet protiváhu frankofonní populace. V roce 1779 založila v Montrealu skupina skotských obchodníků Northwest Company – Severozápadní společnost. Jejím záměrem byl obchod s kožešinami v oblastech, které nebyly součástí Země prince Ruperta, tedy v povodí Tichého a Severního ledového oceánu. Vzhledem k tomu, že byly tyto kraje velmi vzdálené, museli Nor’westers uspořádat několik objevných expedic, které se zapsaly do historie.

Jeden z podílníků společnosti – Alexandr Mackenzie – pronikl už v roce 1789 k ústí největší kanadské řeky, která dodnes nese jeho jméno. V letech 1792–1793 jako první překročil severoamerický kontinent a dosáhl Tichého oceánu o celých dvanáct let dříve, než tak učinila americká expedice Lewise a Clarka. Na nově probádaném území se začaly objevovat obchodní stanice Severozápadní společnosti, která velmi rychle začala dominovat v obchodě s kožešinami především v oblasti Pacifiku.

Konkurenční boj brzy přerostl ve skutečný konflikt. Divočina se opět stala dějištěm tiché války, která začínala ojedinělými výstřely ze zálohy a končila útoky na opevněné stanice. V roce 1811 koupil skotský hrabě lord Selkirk kontrolní balík akcií Hudson Bay Company a začal na území kontrolované společností provádět velkorysý plán o přesídlení nemajetných farmářů ze Skotské vysočiny. Severozápadní společnost pochopila tuto akci jako snahu o ovládnutí svého obchodního prostoru a vzájemné půtky vyvrcholily tzv. Masakrem u Sedmi dubů, kdy skupina temperamentních míšenců zavraždila 19 příslušníků HBC a vypálila stanici společnosti.

Do neřešitelné situace se roku 1821 vložil britský parlament, který zákonem nařídil fúzi obou společností a její další existenci pod staronovým názvem Hudson Bay Company. Podílníci z řad Nor‘westers dostali významné funkce v HBC a jejich stanice na nově objevených územích západně od Skalistých hor se staly důležitými opěrnými body jednotné obchodní sítě. Celá společnost tak získala právo monopolního obchodu na území, které se táhlo od Labradoru po Pacifik a od amerických hranic do arktických oblastí.

Pod záštitou monopolu
Společnosti Hudsonova zálivu začaly zlaté časy. Evropa se po napoleonských válkách chtěla bavit a móda bobřích klobouků všemožných typů procházela napříč společenskými vrstvami. Zvyšovala se i poptávka po dalších kožešinách. Na druhou stranu zboží z anglických manufaktur i z levnějšího Německa putovalo po strastiplných cestách divočinou do stanic společnosti a následně k lovcům kožešin, především kanadským Indiánům.

Velmi oblíbené se staly point blankets – vlněné přikrývky s vetkanými pruhy, jejichž počet symbolizoval velikost a kvalitu přikrývky. Počet pruhů současně určoval, kolik bobřích kožešin musí být za přikrývku zaplaceno. Vlněná deka byla mnohem praktičtější než například přikrývky z bizoních kůží a sloužila i jako materiál na výrobu oblečení. Na mnoha dobových fotografiích můžeme vidět celé kmenové rady oblečené do přikrývek Hudson Bay Company.

Když v roce 1867 vznikla Kanadská konfederace, bylo jasné, že rozšiřování na západ bude především záležet na jednání s HBC. Nově vzniklý stát neměl příliš mnoho finančních prostředků, ale hrozilo tu nebezpečí, že by Zemi prince Ruperta mohli odkoupit Američané, jako to v téže době učinili v případě ruské Aljašky. Nakonec obě strany akceptovaly částku 1,5 milionu dolarů, což byla cena velmi nízká vzhledem k rozloze a skutečnosti, že na tomto území později vznikly tři rozlehlé kanadské provincie.

HBC si ponechala pouze dvacetinu úrodné půdy na jihu, kde se věnovala farmaření a těžbě minerálů. Rokem 1870 také skončil monopol společnosti, ale dobře fungující síť jen stěží mohl někdo ohrozit. Zvláště v odlehlých oblastech byly stanice společnosti centrem společenského života. Ostatně mnoho současných velkých měst jako Edmonton, Calgary nebo Winnipeg začínalo právě jako opevněné stanice HBC.

Od faktorií k obchodnímu řetězci

Ani zdevastované bobří populace a pokles poptávky po bobřích kloboucích Společnost neohrozil. Způsobil jen to, že se přeorientovala na jiné druhy kožešin. Koncem 19. století se však v obchodech společnosti objevil nový zákazník, který nepřinášel kožešiny ani nenakupoval na dluh ocelové pasti na zvěř a jiné vybavení na zimní loveckou sezonu. Platil ihned hotovými penězi, případně zlatým prachem…

S příchodem několika zlatých horeček a rozvojem kanadského severozápadu se začala měnit i tamější komunita. HBC rychle zareagovala a už v roce 1896 vydala svůj první zásilkový katalog. O něco později začaly vznikat první obchodní domy ve velkých městech. Byl to důležitý tah: kožešin z divoce žijících zvířat začalo ubývat a většina z nich se začala chovat na farmách a během několika desetiletí se stal maloobchod důležitější činností než výkup kožešin a většina odlehlých osad kanadské divočiny byla obvykle zásobována díky jedinému místnímu obchodu a tou byla Hudson Bay Company.

V průběhu 20. století sfúzovala s řadou konkurenčních obchodních řetězců, a tím dokázala, že si i přes svůj věk udržela spoustu vitality. V roce 1970 přesídlil hlavní stan z Londýna do Toronta a v průběhu dalších sloučení se stala HBC druhou největší maloobchodní sítí na kanadském trhu.

Obchod s kožešinami, který byl několik staletí hlavní obživou HBC, zmizel ze seznamu aktivit Společnosti. V letech 1991–1997 dokonce přestala prodávat kožešinové výrobky ve svých obchodech, aby se tak distancovala od své minulosti a demonstrovala své ekologické cítění. Na většině obchodů však najdeme starý znak – dva losi držící štít s křížem sv. Jiří, čtyřmi bobry a liškou. Je nedílnou součástí image firmy stejně jako datum jejího založení