Tibet
Ohromné horské masivy pokryté zářivě bílými ledovci, řídký, krystalicky čistý vzduch, ostrý vítr v průsmycích a neuvěřitelná viditelnost. Nejen to cestovatele ohromí při putování Tibetem. Jen málokoho v takových chvílích úžasu nad přírodními krásami „střechy světa“ napadne, že se právě prochází po bývalém mořském dně. Dech beroucí krajina Tibetu, drsná, ale krásná, prázdná, přesto plná vjemů, je jako stvořená pro náboženskou praxi a rozvíjení myšlenek o pomíjivosti a prázdnotě. I proto se v Tibetu vyvinula dvě ojedinělá náboženství, která jsou s tibetskou krajinou dodnes nerozlučně spjata.
Když se před 50 miliony let srazila indická litosférická deska s asijskou, vzniklý tlak vyzdvihl ze dna pravěkého moře Tethys lehčí usazeniny, z nichž se později stala Tibetská plošina, nejrozsáhlejší a nejvýše položená náhorní plošina na světě. Tlak indické desky, který dodnes zvedá Tibet zhruba o 1 cm za rok, pak kolem náhorní plošiny zformoval rozsáhlá horská pásma, kterým na jihu dominuje nejmladší, avšak nejvyšší horstvo planety, Himálaj. Na něj na západě navazuje jen o málo nižší pás Karákóramu. Ze severu Tibetskou plošinu lemuje jeden z nejsložitějších horských systémů na Zemi, pohoří Kchun-lun-šan, a na něj navazující pohoří Altyn Tagh, které dál na východě přechází v pás pohoří Čchi-lien-šan, tvořící zároveň jižní hranici pouště Gobi. Z východu a jihovýchodu pak prstenec hor okolo Tibetu uzavírá labyrint strmých horských hřbetů a hlubokých údolí, prvními západními badateli pojmenovaný jako Sʼ-čchuanské Alpy. Tibeťané tento labyrint nazývají trefně Čhuži gangdruk, Čtyři řeky a šest hřebenů, protože právě těmito hlubokými, na jih se stáčejícími údolími, uhánějí z náhorní plošiny do jihovýchodní Asie veletoky Salwin, Mekong, Jang-cʼ-ťiang (na horním toku nazývaný Ťin-ša-ťiang) a Ja-lung-ťiang.
Prstencem horstev ze všech stran uzavřený Tibet lze rozdělit na dvě nestejně velké části, které se od sebe diametrálně liší jak přírodními podmínkami, tak způsobem života tamějších obyvatel. Přirozenou hranici mezi těmito dvěma regiony tvoří hřeben Transhimálaje, který tvoří i rozvodí celé Tibetské plošiny (překvapivě jím není Himálaj). Na sever od Transhimálaje leží nehostinný Čhangthang neboli Severní pláně, což je rozsáhlá bezodtoká oblast s průměrnou nadmořskou výškou 5000 m. Labyrint hor a údolí plný slaných, brakických i sladkovodních jezer, močálů a pohyblivých písků je prakticky neustále bičován silnými větry a zimní teploty tam klesají až k -40 °C. V Tibetu se říká, že kdo v Čhangthangu zabloudí, už nikdy nenajde cestu ven. I přesto ho však obývají nomádi, kteří zde pasou svá stáda jaků a ovcí.
Druhou, menší částí náhorní plošiny jižně od Transhimálaje je široké údolí nejdelší tibetské řeky Jarlung Cangpo, která na svém dolním toku v Indii dostala jméno Brahmaputra. Díky srážkovému stínu Himálaje je toto údolí ušetřeno větších rozmarů počasí a i v zimě se zde průměrné teploty pohybují pouze okolo -1° C. Monzuny se obvykle vybouří na jižních svazích Himálaje v severní Indii či Nepálu, takže se zde Tibeťané nemusí bát ani velkých sněhových nadílek. Díky dostatku vody z řeky Jarlung a prakticky nepřetržitému intenzivnímu slunečnímu svitu je toto údolí, i přes průměrnou nadmořskou výšku okolo 3700 m, jako stvořené pro zemědělství, kterému se obyvatelé údolí hojně věnují. Právě v tomto dlouhém údolí táhnoucím se zhruba 1200 km od západu k východu žije většina obyvatel Tibetské autonomní oblasti.
Údolí řeky Jarlung a jejích přítoků se pro své příznivé podmínky stalo kolébkou tibetské kultury, která je úzce spjata s náboženstvím. Již před 7. stol., kdy na Tibetské plošině začala první vlna šíření buddhismu, existovalo v Tibetu lidové náboženství, někdy označované jako „bezejmenné“. Toto náboženství, často popisované jako primitivní animismus či šamanismus, bylo směsicí lokálních kultů uctívání božstev sídlících ve všech sférách tibetské krajiny. Skály roztodivných tvarů, impozantní hory pokryté ledovci, ledové vody jezer a řek či jen samotný vítr, to všechno bylo příbytkem nebo přímo ztělesněním božstev a démonů, které bylo třeba si obětováním naklonit, případně magickými rituály upokojit. Do běžných praktik patřilo například i přivolávání bouří na protivníky či zajišťování deště pro dobrou úrodu. Rituály prováděli šamani či kněží, již před působením buddhismu označovaní jako lamové, kteří neváhali pro zdar věci obětovat jaka či ovci a případně i člověka. Dodnes se zejména ve východním Tibetu ve svatyních zasvěcených hněvivým božstvům k obřadům používají vycpaná obětní zvířata (například dvouhlavá jačí telata) a ještě v 1. pol. 20. stol. bylo možné v některých z nich spatřit ke stejnému účelu používané preparované a usušené lidské hlavy.
S příchodem buddhismu v 7. stol. začalo dlouhé období vzájemného soupeření těchto dvou systémů o vliv jak mezi lidem, tak u dvora panovníků jarlungské dynastie, kteří však byli zejména v prvních dvou následujících stoletích nakloněni nové buddhistické víře. Podle geomantické věštby připomínala náhorní plošina na zádech ležící lidožravou démonku Rákšasí, kterou bylo pro zabezpečení úspěšného šíření buddhismu třeba připoutat k zemi. První budhistický král Songcän Gampo, který v 7. stol. Tibet sjednotil, proto nechal po celé náhorní plošině vystavět chrámy po obvodu soustředných kružnic, jejichž střed, chrám Džókhang ve Lhase, poutá k zemi přímo démončino srdce. Podmaňování démonů sídlících v tibetské krajině bylo i náplní činnosti guru Padmasambhavy, který byl do Tibetu pozván v 8. stol. králem Thisong Decänem. Padmasambhava démony zavázal k poslušnosti a ochraně buddhistického učení, čímž buddhismu dopomohl k postupnému získání převahy nad původním náboženstvím.
Přes značnou rivalitu, která mezi kněžími obou náboženství panovala, se oba systémy silně ovlivňovaly a navzájem si vypůjčovaly a vstřebávaly mnoho prvků, díky čemuž se jasná hranice mezi nimi časem takřka vytratila. Výsledkem jejich vzájemného působení je mahájánový buddhismus, silně ovlivněný domorodými kulty, a buddhismem transformované původní náboženství zvané bön. V obou, kromě tradičních postav buddhů a bódhisattvů, figurují i ochranná božstva sídlící na vrcholcích hor či v hloubi jezer nebo děsiví démoni, kteří na nástěnných malbách v klášterech zuby a drápy trhají z lidských těl údy a vnitřnosti. Zakladatelé obou náboženství, historický Buddha Šákjamuni a legendární Tönpa Šenrab Miwo, sdílejí podle legend velmi podobný životní příběh. Kánony obou systémů se nazývají shodně Kangjur a Tängjur a pro oba jsou typické například i tance v maskách děsivých božstev nebo věštecké obřady, při nichž božstvo promlouvá prostřednictvím orákula upadajícího do transu.
Mnozí jogíni a světci obou tibetských náboženství zanechali v tibetské krajině známky své činnosti v podobě otisků dlaní a chodidel na skalách. Jeskyně a poustevny, kde kdysi sami meditovali, jsou předmětem velké náboženské úcty a dodnes se do nich v touze po probuzení uchylují jak následovníci Buddhy, tak vyznavači bönu. Dlouhá rýha, kterou na jižní stěně nejposvátnější asijské hory Kailás zanechal padající buben Naro Bönčhunga, dodnes připomíná legendární souboj buddhistického jogína Milarepy s tímto bönistickým knězem. Kulty posvátných hor a poutě kolem nich, v krajině poseté zářivě bílými čhörteny a zídkami mani, jsou dodnes živé po celé náhorní plošině.
Tibetská krajina je plná příběhů. Za jejich vznik vděčí Tibet dvěma unikátním náboženským systémům, které by ale bez fantastické tibetské krajiny, jako stvořené pro vznik legend, jen těžko byly tím, čím jsou dnes.