Jméno letní rezidence císaře Hadriána se stalo synonymem pro místa bezstarostného veselí a příjemných chvil stranou každodenních starostí a dodnes žije v názvech zábavních parků po celém světě – Tivoli.
Přesněji vzato jde o jméno městečka ležícího necelých 30 km východně od Říma, odedávna se těšícího přízni římských boháčů, kteří je už na začátku prvního tisíciletí proměnili v oblíbené letovisko. Pobývali zde básníci Horatius a Catullus, krátce zde sídlil i sám Augustus, ale největší slávy se Tivoli dočkalo po roce 117, kdy na císařský trůn nastoupil Hadrián – zcestovalý a vzdělaný podporovatel umění, snílek a nadšený architekt.
Právě zde, ve volné krajině západně od Tivoli, mohl uplatnit svoje představy a popustit uzdu tvůrčí fantazii, obohacené o zážitky z cest po Řecku, Egyptě a dalších zemích, jejichž kulturní dědictví Římané obdivovali. Výsledkem byla slavná Villa Adriana, rozsáhlý komplex budov a zahrad na ploše kolem 125 ha, patrně největší rezidence, jakou si kdy který římský císař vybudoval. V článku, který jsme Hadriánově vile věnovali v čísle Řím 2 (Země Světa 10/2016) jsme se pokusili alespoň o stručný popis areálu plného roztodivných staveb, často inspirovaných Hadriánovými zážitky z cest, stejně jako jejich bohaté výzdoby a bezpočtu sochařských děl.
Není divu, že po zániku Římské říše se Tivoli těšilo pozornosti hledačů pokladů, ať už šlo o obyčejné zloděje nebo amatérské archeology z řad vzdělané šlechty a kléru, papeže nevyjímaje. Jedním z vděčných účastníků těchto aktivit byl i kardinál Ippolito II. dʼEste, který si na severním okraji městečka od roku 1560 nechal stavět velkolepé letní sídlo v duchu své doby a z nedalekého zbořeniště mohl získat nejednu zajímavost (údajně přes 300 cenných uměleckých děl, dnes většinou ve světových muzeích), ale především inspiraci pro své architekty.
Vedením stavby byl pověřen architekt Pirro Ligorio s početnou dílnou umělců a řemeslníků. Práce trvaly od počátku 60. let až do roku 1572 a provázely je různé problémy. Bylo nutno přikoupit další pozemky v sousedství, které však patřily dvěma různým církevním řádům (tahanice s nimi trvaly až do roku 1566), řešily se problémy s vhodným stavebním materiálem (těm padla za oběť část travertinového obkladu hrobky Cecilie Metelly na Via Appia) a kardinál se nezalekl ani tak náročných pro