Pokud byste v Tokiu hledali centrum města, budete jako Evropané dost překvapeni. Při pohledu na plán vás napadne, že to přece musí být v samotném středu Tokia, u císařského paláce. Kdybyste tam ale vyrazili, překvapily by vás vysoké mrakodrapy, rozlehlý a relativně prázdný park a klid v ulicích. Tokio se skládá z více městských částí s vlastním živým centrem a tichými rezidenčními čtvrtěmi. Kam tedy do víru velkoměsta? Nasedněte na vlak nebo metro a pojeďte na Šindžuku.
Dostanete se sem snadno. Stanice Šindžuku, centrální bod stejnojmenné městské části, je totiž nejrušnější nádraží na světě. Touto několikapatrovou budovou se každý den doslova prožene více než 3,5 milionů cestujících a kromě celodenního mumraje se pyšní především výbornou dostupností – jezdí sem pět vlakových dopravců s celkem 18 různými linkami na desítky nástupišť, nespočet městských i dálkových autobusů a dojdete sem také pěšky kilometry dlouhými spojovacími chodbami a podzemními tunely. V Tokiu zkrátka všechny cesty vedou na Šindžuku. Jedna věc je ale na Šindžuku dorazit, druhá zase ho opustit. Ze stanice vede ven přes 200 východů a jen samotná vlaková nástupiště mají hned několik výstupů. Dám proto ruku do ohně za to, že při prvním pokusu odejít z nádraží skončíte omylem v jednom z nákupních center, kterými je Šindžuku ze všech stran opancéřované.
Stanice Šindžuku tvoří vlastní ekosystém, a to s vysokou diverzitou. Potkáte se na ní totiž úplně se všemi. Stojí uprostřed jedné z nejpopulárnějších čtvrtí v Tokiu, a to jak mezi místními, tak turisty. Po velkém zemětřesení v Kantó v roce 1923 se zde začalo mohutně stavět a dnes v této městské části žije v podstatě tolik lidí jako v Brně, ovšem na desetkrát menší ploše! Ulice tu umí být zašpuntovány jako vana s kaprem o Vánocích, především v blízkosti hlavní stanice. Přesto i tady lze najít klidné rezidenční oblasti plné nízkých domků, maminek na kole jedoucích pro nákup, maličká zelinářství s babičkou či dědou za pultem nebo kampusy jedné z nejslavnějších japonských univerzit Waseda. To nejzajímavější na Šindžuku ale najdeme v okolí nádraží.
Tip pro ty, kteří se chtějí na stanici Šindžuku rychle zorientovat – řiďte se světovými stranami. Nejvíce navštěvované jsou západ a východ, ale i sever s jihem nabízejí atraktivní místa k poznávání. Na západním Šindžuku, japonsky Niši-Šindžuku, budete neustále koukat nahoru, neboť vystoupíte mezi moderní mrakodrapy, v nichž sídlí známé i neznámé společnosti, banky a hotely. Stojí tu také architektonicky pozoruhodná budova tokijské metropolitní vlády, tzv. Točó. Ulice západní části budou ráno a večer plné kravaťáků v černých oblecích, kteří přicházejí do práce nebo z ní naopak odcházejí, ale přes den vás překvapí prázdné ulice, po jejichž okrajích budou jen polehávat bezdomovci mezi kartonovými krabicemi potaženými modrými plachtami. Bát se jich nemusíte a navíc díky veřejným záchodům zdarma je ani neucítíte. Jediný kout na západním Šindžuku, kde se celý den nebudete cítit sami, je retro ulička Omoide jokočó s atmosférou poválečného Tokia. Bistro vedle bistra, cesta široká právě tak pro jednoho člověka evropské velikosti, spousta pouličního jídla jako například kuřecí na špejli jakitori, hospodské kuchyně a piva. Ideální místo pro oběd či večeři.
Až se nabažíte mrakodrapů a japonských „rychlovek“, vydejte se na východ. Stačí jít s proudem, protože na východní Šindžuku, Higaši-Šindžuku, směřuje největší dav, nebo hledejte „east exit“ na orientačních cedulích. Po výstupu ze stanice se otevře barevná čtvrť, dokonalý kontrast k černobílé čtvrti kravaťáků, plná obchodních domů s oblečením, kosmetikou či šperky, knihkupectví, karaoke barů, restaurací a hlučných amplionů, které vás v japonštině budou lákat dovnitř. Na ulici se v každou denní dobu bude procházet spousta lidí, ale i v tom největším chaosu se budou všichni Japonci držet levé strany chodníku.
Za širokým bulvárem této nákupní zóny chaos ještě zesílí. Vítejte v zábavní čtvrti a ve čtvrti červených luceren Kabukičó. Megafo…
Úplné znění článku naleznete zde