Dramatické a mnohdy velmi temné dějiny Korsiky jsou plné násilí, loupení, banditismu a hrůz vendety. Pozoruhodné je, že tyto bezesporu negativní jevy se tu považují za typické místní tradice, na které jsou ostrované dokonce hrdi. Zbraně v rodinách jsou dodnes samozřejmé stejně jako trvalá politická nestabilita na ostrově. Vědomí stálého nebezpečí se nakonec projevilo i v architektuře. U každé stavby, ať veřejné či soukromé, se klade důraz především na její bezpečnost. Staré domy připomínají malé pevnosti a nikde jinde snad neplatí slogan „můj dům, můj hrad“ více, než právě na Korsice. Celé vesnice takových pevnůstek se stavěly na návrších kopců a ještě bývaly kolem dokola opevněné. Města jsou mnohde vybudována na příkrých skalách, uzavřena do obranných hradeb a valů, které střeží pevnosti.
Korsičané po většinu své historie bojovali proti nadvládě různých utiskovatelů a dobyvatelů, kteří k ostrovu připlouvali z afrického i evropského pobřeží, ať už to byli Byzantinci či Maurové, kteří obsadili Korsiku roku 713, Pisánci nebo Janované, kteří se posléze udrželi na ostrově přes čtyři století. Právě za jejich vlády, proti níž ostrované několikrát povstali, byla Korsika vysílena krutým útiskem, válkami, hladomorem a stále častějšími nájezdy saracénských pirátů, vyplouvajících z přístavů severní Afriky. Ze svých lodí přepadali pobřežní osady, které plenili a jejich obyvatele odvlékali do otroctví. Ročně mizely z ostrova stovky obyvatel a více jak půlstoletí žili Korsičané v každodenním nebezpečí života. Pobřeží se vylidnilo a celé vesnice uprchly do hornatého vnitrozemí, kde se lidé mnohdy živili jen tím, co jim poskytla macchie. Z mnoha unesených křesťanských otroků se po přijetí islámské víry stávali svobodní občané, kteří se často nechali zverbovat do služeb pirátů, a tak se mnozí Korsičané sami podíleli na loupeživých výpravách do své bývalé domoviny. Traduje se, že korsičtí korzáři tvořili na některých lodích více jak polovinu posádky. Ke konci 15. století byly pirátské útoky natolik časté, že na opuštěném přímoří téměř ustal i veškerý námořní obchod.
V té době začali Janované budovat podél pobřeží na strategicky významných skalnatých výběžcích řetěz strážních věží zvaných torri. Původně jich bylo asi 150 a sloužily především k signalizaci pirátských nájezdů. Pokud se na obzoru objevila nepřátelská loď, torregiani zatroubili na roh z mořské lastury, aby varovali místní obyvatelstvo, a současně předali kouřový signál zapálením ohně na cimbuří oběma sousedním strážním věžím. Torri byly budovány tak, aby z každé z nich bylo vidět na obě věže sousední a zpráva o nebezpečí se mohla řetězovitě šířit v obou směrech kolem celého ostrova, který oběhla asi za hodinu.
Vojenská architektura těchto pevnůstek vycházela z kruhového půdorysu s průměrem od osmi do patnácti metrů. Válcovité věže pak bývaly 14–19 metrů vysoké a uvnitř měly dvě i více místností nad sebou. Jediný vchod do věže byl ve výšce pěti metrů nad zemí a lezlo se do něj po žebříku, který se pro bezpečnost posádky vytahoval. Ve sklepení věže byla nezbytná nádrž s pitnou vodou, ve vrchní části potom malá místnost pro dva strážné. Zvláštností jsou věže čtvercové. Jednu z nich můžeme vidět například v městečku Porto, kde korunuje načervenalé pobřežní skály.
Když nebezpečí pirátských nájezdů pominulo, strážní věže posloužily v následujících staletích při mnoha dalších pobřežních bitvách, a to buď jako malé pevnosti, nebo jako úkryty v nouzi. A o nejednu z nich byl sveden krutý boj. V době anglo-korsických bojů byli Angličané důmyslným systémem obranných věží natolik nadšeni, že prý po jejich vzoru vybudovali na jižním pobřeží Anglie řetěz obdobných pevností, které později uchránily jejich zemi před útoky francouzského námořnictva. Naposledy sehrály pobřežní věže významnou úlohu v období druhé světové války, kdy korsické povstání proti Hitlerově a Mussoliniho okupaci vedlo k úplnému osvobození ostrova, který se zbavil fašismu jako první v Evropě.
Korsické torri stojí na mořském pobřeží už přes pět staletí. Některé jsou zrekonstruované a slouží jako vyhlídkové věže, jiné jsou polorozpadlé a pár desítek z nich se změnilo v trosky. Ale všechny zůstávají symbolem odvěké korsické sveřeposti a trvalého vědomí ostrovanů, že svůj ostrov a své domovy musí bránit proti málo přátelskému světu.

Další informace o Korsice naleznet zde: www.sopka.cz

Jan Votýpka, jr.