O treku mezi Pico Ruivo a Pico do Arieiro, tedy mezi nejvyšším a třetím nejvyšším vrcholem Madeiry, se tvrdí, že je nejkrásnějším ze všech, jaké může člověk na ostrově podniknout. Ovšem jen za předpokladu, že přeje počasí, což bývá docela loterie. Když ráno po probuzení kouknu z okna a vidím nad Funchalem „plechové“ nebe, říkám si, že dneska bych to v té loterii snad mohl trefit. Snídani zhltnu, sednu do auta a ještě před začátkem ranní dopravní špičky se stihnu rychle promotat klubkem funchalských ulic na silnici číslo 103. Ta kličkuje vzhůru přes Monte do zalesněného průsmyku Poiso (1412 m n. m.), odkud klesá do Faialu na severním pobřeží.
V průsmyku ze „stotrojky“ odbočuji na užší asfaltku, která brzy opustí les a pak několik kilometrů zvolna stoupá zvlněnými a skalkami prostoupenými pláněmi k podsaditému kopci. Sám o sobě by nebyl ničím nápadný, kdyby z jeho plochého vrcholu nevyrůstala jako nějaká podivná houba obrovská bílá kopule. Podle ní je možné zdejší třetí nejvyšší horu identifikovat už při příletu na Madeiru, nedlouho potom, co se ostrov poprvé ukáže v okénku letadla. Pico do Arieiro má nadmořskou výšku 1818 m, ale kopule, chránící anténu armádního radaru, mu ještě odhadem tak 15 m přidává.
Arieiro je vyhlášeným, snadno dostupným, a tudíž hojně navštěvovaným vyhlídkovým místem. Je odtud vidět na nejkrásnější horské partie i daleko do oceánu, za příznivých podmínek až k ostrovu Porto Santo. Také se sem jezdí pozorovat východy slunce. Přes den tady bývá pořádný frmol, což se dá odhadnout už při pohledu na rozlehlé parkoviště, k němuž přiléhá velká budova s restaurací, prodejnou suvenýrů a návštěvnickým centrem. Když sem přijíždím, v duchu si říkám, jak ta zlá civilizace vrchol znásilnila, přitom ale nějak nemohu zaplašit pocit uspokojení z toho, že mám možnost dojet autem až těsně k nástupu horské túry. Teď po půl deváté je parkoviště zatím prázdné, profukuje jím silný chladný vítr, a tak musí poprvé na Madeiře z batohu ven svetr. Ještě v restauraci koupit vodu – v tomhle chladu žízeň nebude, půllitrová láhev stačí – a pak už na prahu turistického chodníku míjím ukazatel s údajem Pico Ruivo 5,6 km.
O treku mezi Pico do Arieiro a Pico Ruivo (1861 m) se často píše jako o hřebenovce, někdy dokonce jako o levádě, což je v prvním případě značná nepřesnost a v druhém úplný nesmysl. Mezi oběma vrcholy se totiž ještě vypínají tři další – Pico do Cidrão, Pico do Gato (1752 m) a také druhá nejvyšší madeirská hora Pico das Torres (1853 m). Přes její dlouhé rozeklané hřebeny s mnoha skalními věžemi (podle nichž dostala jméno) přecházet nejde, vrchol je dosažitelný jen lezeckou cestou pětkové obtížnosti. Pětice těchto nejvyšších hor pospolu skládá masiv s nesmírně členitým terénem, kterým si chodník složitě hledá průchod a na mnoha místech jej nachází jen s pomocí schodišť, vytesaných skalních galerií anebo tunelů. Přímo po hřebeni probíhá jen v několika kratších úsecích.
Z vrcholu Arieira sestupuji chodníkem vzorně dlážděným plochými kameny a naproti mi jde úžasné horské panorama – kulisy ostře řezaných horských hřebenů i divoce rozeklaných pilířů a skalních stěn, které se zanořují do ještě zastíněných hlubokých údolí. V dálce za nimi o sobě dává vědět do široka roztažená náhorní plošina Paúl da Serra, nad níž v modravém oparu spíš tuším, než rozeznávám desítky bělostných stožárů větrných elektráren. Spousta kontrastů světelných, barevných i tvarových, velké krajinné drama. Prvních pár chvil túry stačí, aby bylo jasné, že reference o tomto treku nezveličují, že celá trasa napříč touto pomyslnou střechou Madeiry bude neskutečnou pastvou pro oči…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Madeira