Treska by měla mít na lofotech svůj památník. To se domnívá nejenom Lumír Pecold, autor zajímavé publikace Sever, ale také řada místních obyvatel i návštěvníků. Je to totiž postřeh nadmíru výstižný.
Tresky jsou po staletí hlavní obživou zdejších obyvatel, ale také pro samotné tresky jsou Lofoty životadárné i osudové. Na podmořských lavicích kolem ostrovů se tresky rodí, jejich fjordy proplouvají na svá odvěká trdliště a tady také mnohé z nich život končí. I nyní, tak jako v dobách dávno minulých, se každým rokem rybářské sítě stále ještě naplňují bohatými úlovky. A za lovem tresek i jiných mořských ryb, platýsů, okouníků, mníků, mníkovců, vlkoušů, makrel a mnoha dalších se sem, stejně jako na další místa podél norského pobřeží, sjíždějí sportovní rybáři z celého světa.
Z tresek se loví treska tmavá, skvrnitá či polak, nejznámější a nejdůležitější je však treska obecná. Tresky se mohou dožívat až 60 let a dosahovat hmotnosti až 90 kg, ale současný tlak na jejich lov způsobuje, že tyto kapitální kousky z moří již téměř zmizely. Většina úlovků se pohybuje do 10 kg, a proto rybáři toužící po trofejních úlovcích musí co nejdále na sever, který je hlavní domovinou těchto chladnomilných a hospodářsky nejvýznamnějších mořských ryb.
Přibližně ve věku 6–10 let tresky pohlavně dospívají, opouštějí volné moře a vydávají se ke svým stálým trdlištím. Už počátkem zimy vyplouvají z Barentsova moře a podél norského pobřeží směřují na jih. Někdy mezi lednem až dubnem dorazí na místa svého tření, mj. i na podmořské lavice západně od Lofotských a Vesterálských ostrovů, přes něž se vytrvale valí teplý Golfský proud. Vrchol tření spadá do dubna a května, kdy se tresky masově třou ve vodě o teplotě 4–7 °C a v hloubce od třiceti až do několika stovek metrů. Oplozené jikry, kterých jedna samice naklade až několik milionů, mohou být zaneseny mořskými proudy daleko od trdlišť. Potěr se zprvu živí planktonem, později loví mladé tresky mnohoštětinatce, korýše, měkkýše a nakonec i drobné rybky. Dospělé tresky jsou rovněž dravé, živí se menšími rybami, například sledi, výjimečný však není ani vzájemný kanibalismus. Samy se pak mohou stát potravou tuňáků a pochopitelně i úlovkem rybářů. Teplé vody Golfského proudu, které usnadňují treskám tření, umožňují rybářům, aby je lovili i uprostřed zimy (nejčastěji od poloviny ledna do poloviny dubna), protože zdejší pobřeží nikdy nezamrzá.
Po staletí provozovaný lov tresek místní rybáři stále zdokonalovali. V posledních desetiletích však převažuje průmyslový lov vedoucí k tomu, že dávné rybářské tradice i starobylý způsob lovu, který byl svým způsobem čestným zápasem člověka s přírodními živly i rybami o vlastní přežití, mizí. Nemilosrdný průmyslový lov nedává rybám žádnou šanci k úniku, a proto jich nejen ubývá, ale ulovené tresky jsou stále mladší a menší. Přesto však zůstává jejich lov, spolu s turistickým ruchem, základním způsobem obživy mnoha ostrovanů. Z ryb se zpracovává nejenom maso, ale i játra, tuk a také jikry, které jsou u Norů obzvláště oblíbené. Za delikatesu se považuje tresčí jazýček – malá dobrůtka, jejíž vyřezávání ze zubaté tlamy bývalo v minulosti privilegiem dětí.
Živo je na jaře také nad mořskou hladinou. Na skalních stěnách i osamocených skaliskách nastává mezi mořskými ptáky každoroční zápas o nejvýhodnější místo na skalní římse či dokonce v útulné skalní puklině. Nejčastěji tu můžeme pozorovat velké kolonie racků, rybáků, alkounů a papuchalků, v menším počtu poletují kolem útesů buřňáčci, osamocená hnízdiště vyhledávají orlové stejně jako chaluhy, které ohrožují koloniálně hnízdící druhy, jimž kradou vejce z hnízd, ale také nalovenou potravu, s níž se ptáci vracejí z moře ke svému hnízdu. Někdy mohou představovat nebezpečí i pro dospělé ptáky, především papuchalky, kteří na rozdíl od alkounů, alek či rybáků nejsou tak obratnými letci. Zato jsou nejkrásněji zbarvení a působí roztomilým dojmem. Ne nadarmo se jim říká papoušci severu.
Na pobřeží Norska i celé severní Evropy vytvářejí papuchalkové severní v době rozmnožování velké kolonie. Každý pár si buduje hnízdo nejčastěji ve vyhrabané, 1–2 m hluboké noře, kde samice snáší zpravidla je jedno velké vejce. Mládě se vylíhne v průměru po 42 dnech a skoro dva měsíce je pak odkázáno na péči svých rodičů. Papuchalkové létají stejně komicky, jako vypadají. Jejich krátká křídla jim neumožňují doletět příliš daleko, ale zato potápět se s nimi umějí mistrně a při pronásledování rybích hejn se dostanou až do šedesátimetrové hloubky. Jejich nejčastějším úlovkem jsou šproti, sledi nebo smačkové. Ačkoliv jsou papuchalkové zdatnými lovci, i oni se mohou leckdy stát kořistí svých nepřátel, a těch je hodně – kromě již zmíněných chaluh také velcí rackové, lišky a … lidé. V lepším případě jsou „uloveni“ fotoaparátem. Kapitálním úlovkem je v tomto případě papuchalk, který drží v zobáku několik drobných rybiček, co vypadají jako nějaké falešné vousy.
Ve vodě, ve vzduchu i na souši, všude si norská příroda ještě zachovává svou původní tvář. V Evropě je to dnes už vzácný úkaz, a i proto bychom měli zdejší přírodu ctít a obdivovat.