Turecko na rozhraní věků a světů

Turecko je svou rozlohou 779 500 km2 desetkrát větší než naše republika. Zaujímá celý poloostrov Malé Asie včetně náhorní plošiny Anatólie (turecky Anadolu) a táhne se dále na hornatý východ, kdysi arménský a dnes převážně kurdský. Malá Asie obklopená ze tří stran moři se natahuje jako most k Balkánu, kde Turecku zůstala z kdysi ohromného panství jen část Thrákie (23 800 km2) s Istanbulem. Ale i tento kousek evropského pobřeží stačí k tomu, aby ovládlo úzké průlivy Bospor a Dardanely, které umožňují námořní spojení Černého moře se Středozemním a dál i s otevřeným oceánem. Pobřeží omývané čtyřmi moři má několik dobrých přístavů a mnoho rekreačních center.
Přírodní poměry určuje převážně hornatý reliéf a značné klimatické rozdíly. Malou Asii tvoří geologicky velmi staré území náhorní plošiny obklopené na přímořských okrajích mladšími vrásnými pohořími, zejména Pontským na severu a soustavou Tauru na jihu. V centrální Anatolské náhorní plošině vznikly tektonickými pohyby pánve se slanými jezery a dnes již vyhaslé sopky. Arménská vysočina na východě vyniká až chaotickou členitostí a vrcholí Araratem (Büyük A?ri Da?i, 5156 m n. m.) známým z biblické báje o Noemovi. Plošně nevelké nížiny lemují pouze mořské břehy. Celá země leží v seismicky velmi neklidné zóně; poslední velký otřes v létě 1999 postihl město Izmit.
Subtropické podnebí se vyznačuje suchými slunečnými léty a velkými teplotními rozdíly ovlivněnými jak nadmořskou výškou, tak i vzdáleností od moře. Příbřežní mediteránní klima nabírá směrem do vnitrozemí silné kontinentální črty. Ty se projevují dosti dlouhou a drsnou zimou se sněhem i mrazy a horkým létem s vysušujícími větry. Srážky přicházejí hlavně v zimě a na jaře, většinu vláhy však zachytávají návětrné svahy pobřežních hor. Řeky mají často charakter horských toků s rozkolísaným průtokem. V létě mnohé zcela vysychají. Na východě Turecka pramení dvě biblické řeky – Eufrat (turecky Firat) a Tigris (Dicle). V současné době na nich stojí soustava velkých přehradních nádrží. Ve středomořské oblasti se daří vždyzeleným křovinatým porostům typu macchie, ve vyšších polohách rostou listnaté i jehličnaté lesy. Vnitrozemí porůstají stepi s formacemi travin a řídkých trnitých keřů. Obdělávaná pole a trvalé kultury (sady, vinice) pokrývají třetinu státního území, lesy pouhou čtvrtinu.
Počet obyvatel překročil 67 milionů a Turecko je 16. nejlidnatější zemí světa. Za 80 let existence republiky se populace zvýšila více než pětkrát a nyní přibývá asi o 1,5 % ročně. Kvalita života Turků je velmi diferencovaná, a to sociálně i regionálně. Část práceschopné populace hledá obživu v cizině, převážně v západní Evropě (hlavně v Německu), méně v arabských ropných zemích. V národnostním složení převažují Turci, silnou menšinou jsou Kurdové, zbývající minority až na arabskou jsou nevelké a často mizející (Řekové, Židé, Arméni, Gruzínci). Předpokládá se, že Kurdové tvoří nejméně devítinu tureckých obyvatel a souvisle nebo většinově obývají rozlehlá území na hornatém jihovýchodě, kde jejich radikální složky donedávna usilovaly o národní sebeurčení. Během vojenských operací po roce 1984 byla část kurdských venkovanů přesídlena do údolí a jejich horské osady byly zničeny.
Kebab Turečtina je jediný úřední jazyk a od roku 1928 se píše latinkou s mnoha diakritickými znaménky. Spisovná norma je založena na istanbulském dialektu. Prakticky veškeré obyvatelstvo vyznává islám, ve velké většině sunnitského směru. Republikáni již v meziválečných letech provedli odluku muslimského náboženství od státu, včetně zavedení turečtiny jako liturgického jazyka místo arabštiny. A na vzdory fundamentalistům zůstávají struktury veřejné správy důsledně světské. Rozmístění obyvatelstva je velmi nerovnoměrné. Migrační pohyb směřuje tradičně z vnitrozemí k pobřeží a z venkova do měst, takže nové obyvatele získávají i města v Anatólii a na východě státu, zvláště pokud plní správní funkci a mají průmysl. V evropské části se hustota zalidnění blíží 300 obyvatelům na 1 km2, v asijské části je nejvíce zalidněno pobřežní pásmo. Nejméně lidí obývá východní vilájety. Istanbul má v současnosti více než osm milionů obyvatel, následuje třímilionová metropole Ankara a dvoumilionová Smyrna (Izmir).
Ekonomika má charakter dynamicky rozvíjeného tržního hospodářství. Hrubý domácí produkt rostl v 90. letech reálně o 4,1 % ročně. V přepočtu na osobu podle parity kupní síly je v porovnání s Českem asi poloviční a ve srovnání s průměrem Evropské unie třetinový. Makroekonomické ukazatele jsou rozporné; inflace zůstává vysoká (54 % v roce 1999) stejně jako deficit obchodní bilance a státního rozpočtu. Trvale roste zahraniční zadlužení (102 mld. dolarů, 1999). Ohromné prostředky polyká armáda, v rámci NATO druhá nejsilnější.
Zemědělství zaměstnává téměř 40 % z 31 milionů ekonomicky aktivních obyvatel. Zemědělská výroba vzrostla během posledního desetiletí asi o sedminu a bezpečně pokrývá domácí spotřebu základních potravin. Turecko je světově významným producentem tabáku, bavlny, citrusových plodů, oliv a je také velkým chovatelem ovcí. Velice se rozšířily sady a plantáže dodávající ovoce a plody mírného i subtropického pásma, zčásti určené na vývoz: lískové oříšky, mandle, pistácie, jedlé kaštany.
Průmysl svou strukturou odpovídá pozici pokročilé rozvojové země. Dominantní jsou textilní a potravinářské obory, nicméně postoupilo i budování metalurgie, strojírenství a chemie. Dopravní síť již zajistila dostupnost všech částí státního území a hraje velkou roli v tranzitní dopravě mezi Evropou a Asií. Mezinárodní cestovní ruch se soustřeďuje především na egejské a středomořské pobřeží a do Istanbulu.
Poloostrov mezi Černým a Středozemním mořem nazývaný Malá Asie je jedním z nejstarších ohnisek civilizace. Obývali jej Chetité a další národy sídlící ve východněji položené Mezopotámii. Západní pobřeží Turecka bylo po tisíciletí součástí antického světa s řeckou a pak i římskou kulturou. Konstantinopol se stala ve 4. století dědicem upadajícího Říma, metropolí východního křesťanstva a centrem byzantské říše – kulturně řecké a nábožensky pravoslavné. Po roce 1071 ovládli většinu Malé Asie seldžučtí Turkméni. Za mongolského vpádu jedna z kočujících tureckých hord pronikla až do Malé Asie, kde dostala od seldžuckého sultána malé území na řece Sakarja, poblíž dnešního Izmitu. Syn tureckého náčelníka Osman (1288-1326) začal rozšiřovat své malé panství na úkor oslabené Byzantské říše a v roce své smrti dobyl významné město Brussu. Ta se stala prvním tureckým sídelním městem a základem tzv. osmanské říše, která se stále zvětšovala a doslova obkličovala osamocený Konstantinopol. Město padlo až za vlády Mehmeda II. Dobyvatele v roce 1453 a bylo přejmenováno na Istanbul (u nás známý i jako Cařihrad), který se stal novým hlavním městem osmanské říše. Ta postupně rozšiřovala svou moc až po Maroko, Etiopii, Jemen a Perský záliv. Po vítězné bitvě u Moháče roku 1526 ovládla i Uhry a zbytek Balkánu. Výpady pomocných oddílů osmanských vojsk dospěly několikrát až na Moravu. Mocenský úpadek osmanské říše, zpočátku málo zjevný, souvisel s hospodářským zaostáváním s jejími vnitřními rozvraty a také s přesunem obchodních cest na oceány. Turci byli roku 1683 u Vídně poraženi na hlavu a od té doby začal jejich pozvolný pád. Obroda společnosti mladotureckou revolucí v letech 1908–1909 přišla pozdě. První světová válka skončila úplným zhroucením říše a její kapitulací roku 1918.
Chrám bohyně Afrodity v Afrodisias Národně osvobozenecká revoluce 1919–1922 využila tureckého nacionalizmu a těžila i z pomoci sovětského Ruska. Bezohledně se vypořádala s ambicemi čerstvě zrozených států – Arménů a Gruzínců – potlačila Kurdy a do září 1922 vyhnala z Malé Asie také Řeky. Lausanneská mírová smlouva v roce 1923 určila novému Turecku současné hranice (až na alexandrettský sandžak, připojený od Sýrie v roce 1939). Autokratický generál Mustafa Kemal, který roku 1934 přijal nové jméno Atatürk, tedy „Otec Turků“, zreformoval stát i společnost podle západoevropského vzoru. Zrušil sultanát (1922) i kalifát (1923) a 29. 10. 1923 vyhlásil republiku. Provedl také odluku státu od muslimské obce (kalif, nejvyšší duchovní vůdce, měl i velkou světskou moc), v písmu zavedl latinku a občané museli přijmout příjmení. Za metropoli místo kosmopolitního Istanbulu zvolil vnitrozemskou Ankaru.
Do 2. světové války se Turecko zapojilo až v jejím samém závěru, a to kvůli přijetí do OSN. Rozdělení světa do protikladných táborů po roce 1945 přivedlo stát do nebezpečné situace, neboť bývalý Sovětský svaz se domáhal zřízení svých vojenských základen v mořských úžinách a úpravy hranic. Spojené státy zastřešily Turecko poskytnutím rozsáhlé pomoci v rámci Trumanovy doktríny (1947) a přijaly je do NATO (1952).
Po odeznění studené války se rozšířil prostor pro veřejný život v rámci modifikované demokracie. Politická scéna však trpí značnou roztříštěností a opakovaně ji ovlivňuje armáda. Ta zasáhla proti levicovým i pravicovým teroristům, kurdské povstalecké levici a naposled i proti islamistům. Premiér Bülent Ecevit stojí v čele koaliční vlády, která projevuje mimořádný zájem o dění na Balkáně i na Kavkaze a systematicky rozvíjí kulturní i jiné kontakty s pěti jazykově spřízněnými postsovětskými republikami, především s Ázerbájdžánem. Turecko vstoupilo do procesu přizpůsobování svých struktur a legislativy normám Evropské unie a projevuje vůli vyřešit své dlouhodobě komplikované vztahy s Řeckem.

Další informace o Turecku naleznet zde: http://www.sopka.cz

Mojmír Šlachta

Shopping Cart