Nejvyšší kostelní věž křesťanského světa měří 161,56 m a nezdobí žádnou slavnou francouzskou katedrálu, nýbrž mohutný farní kostel v Ulmu, městě na Dunaji. V jihozápadním Německu a k němu přilehlých oblastech, které kdysi osídlil germánský kmen Allemanů, se centrálním kostelům odedávna říká Münster – počeštěně minstr. Je tomu tak ve Štrasburku, Freiburgu, v Basileji i Ulmu, kdežto na sever a na východ odtud se vžil název dóm. V onom německém slově slyšíme ozvuk latinského monastýru čili kláštera, jemuž minstr obvykle patřil.
Královskou falc Hulmu založil král Ludvík Němec už roku 854. Při ústí říčky Blau do Dunaje vznikl nejprve obezděný královský dvůr a postupem času se tu začali usazovat řemeslníci a obchodníci, neboť se tu křižovaly dvě hlavní evropské obchodní cesty. V únoru roku 1077 se v Ulmu sešla opozice německých knížat, aby sesadila z trůnu nepohodlného krále Jindřicha IV. Ten pak podnikl známou kajícnou pouť za papežem do Canossy, ale ledva dosáhl jeho odpuštění, hned si v Ulmu ztracené insignie zase usurpoval.
První zlatou éru zažíval Ulm za dynastie Štaufů, kteří si ho zvolili za jedno ze svých hlavních sídel. Obzvlášť Bedřich Barbarossa si ho oblíbil. Zato rivalové Štaufů – Welfové – město a přilehlé vsi ve 12. století s o to větším gustem ničili. Přesto se Ulm vypracoval na svobodné říšské město, což znamená, že nepodléhal místní šlechtě, nýbrž přímo králi. Ten byl však přítomen jen zřídka, a tak řídili město bohatí patricijové. Ve 14. století se domohly značných práv řemeslnické cechy. Se zbraní v ruce si dokonce vybojovaly většinu v městské radě.
Významná etapa v dějinách města je spojena s císařem Karlem IV. Tentokrát nevystupuje v roli moudrého dobrodince, nýbrž oblehatele. Ulm se totiž proti němu spojil s 13 dalšími městy do tzv. Švábského spolku, což panovník nemohl nechat jen tak bez odezvy. Ulm sice ani po několika týdnech nedobyl, nicméně na jeho dějinách se přesto významně podepsal. Právě při obléhání totiž vyvstal problém, jak se dostat na bohoslužby do kostela, který stál za městskými hradbami. Bylo třeba kostela nového, vyššího a ovšem i krásnějšího než mají všichni kolem. Touha ukázat světu moc peněz a váhu měšťanstva byla silnější než soudnost a praktičnost. Vždyť k čemu potřebovalo 9 tisíc obyvatel kostel pro 22 tisíc lidí?
Už kladení základního kamene 30. června 1377 se stalo událostí nebývalých rozměrů a dochovalo se na dobových rytinách a obrazech. Starosta Lutz Krafft pokryl onen kámen stovkou zlatých a měšťané následovali jeho příkladu. Na jednom reliéfu je starosta zpodobněn, jak spolu se svou ženou nakládá nový chrám na bedra nebohého stavitele. Tím prvním v dlouhé řadě byl Heinrich II. Parler, pocházející ze Švábského Gmündu. Parler znamenalo ve středověké němčině totéž co polír, tedy dozorce na stavbě. Rodina Parléřů se brzo vypracovala na přední gotické architekty. Podílela se na katedrálách v Praze, Štrasburku, Vídni a Miláně. V Ulmu ji posléze nahradil Ulrich von Ensingen, dříve činný ve Štrasburku a v Esslingen. Jeho syn Matthäus (Matyáš Ensinger) se vyučil na dómu v Bernu. V Ulmu pak Ensingerové pracovali plných 82 let.
Z Esslingen přišel další architekt, Matyáš Böblinger. Za jeho působení došlo roku 1492 ke zřícení dvou kamenů z klenby. Nikomu se sice nic nestalo, ale všechny opanoval strach, že se zřítí celý kostel. Jeho nástupce Burkhard Engelberg proto rozdělil postranní lodi, aby zmírnil pnutí klenby.
Na bedrech nejen symbolicky, nýbrž skutečně přenesli občané do města kámen po kameni celý starý kostel, proto nesou některé portály starší data, než odpovídá založení minstru. V tympanonu jednoho z nich je reliéf Posledního soudu: sv. Petr na něm otvírá nebeskou bránu pro krále a bohaté, a tak kdo chtěl do nebe, vykoupil si cestu darem pro kostel. Také provinilcům se místo vězení ukládaly různě dlouhé práce na stavbě chrámu. Nejnižší trest, třeba za překročení zavírací doby v hospodě, znamenal donést tisíc kamenů.
Traduje se, že se jednou dělníkům nedařilo pronést kládu branou. Tu pohlédli vzhůru a viděli, kterak vrabec s dlouhým stéblem prolétá úzkou skulinou, a hned ho napodobili: místo napříč otočili trám nadél a bylo vystaráno. Vrabec (Ulmer Spatz) tak vešel do dějin a zdobí od té doby kdejaké nároží. Čestné místo má i na střeše hlavní chrámové lodi.
V dnešní době, kdy politikové uvažují jen v horizontu voleb, se nám zdá neuvěřitelné, že občané investovali do stavby, jejíhož dokončení se ani nemohli dožít. A to netušili, že celých dalších pět století zůstane – tak jako tolik jiných chrámů v Evropě – nedokončena. Důvodem byly netoliko finance, jako spíš změna nazírání na svět. Gotika prostě vyšla z módy a renesance přála spíše světským stavbám.
Nadto se v listopadu roku 1530 Ulmští z vlastní vůle přihlásili k protestantismu. Co teď ale s jedinečným zařízením? Co s 51 oltáři plnými soch svatých, které luteráni vůbec neuznávali? O vcelku slabém zanícení pro novou víru svědčí ve svých důsledcích pozitivní fakt, že Ulmští chrámový interiér slepě nezničili, jako se to naneštěstí dělo jinde, nýbrž díky své praktičnosti a shánčlivosti buď ponechali na místě, anebo porůznu uschovali.
Dochovalo se kupříkladu malované jižní okno se scénou Posledního soudu od Hanse Ackera z roku 1430, dále 26 m vysoký svatostánek a jedinečný soubor dubových chórových lavic (1469- 1474) z dílny Jörga Syrlina staršího, který zde vedle vlastního portrétu zcela proti církevní tradici vyřezal busty řeckých a římských umělců, učenců, kněžek a sibyl-jasnovidek. Proti sobě se tak v křesťanském kostele ocitli římský filozof Seneca, chystající se nožem otevřít si žíly, a řecký astronom Ptolemaios, který už ve 2. století dokazoval, že Země je kulatá, i když ji ještě chápal jako střed vesmíru. Za to, že všichni „obrazoborecké bouře“ přežili, vděčí možná i čiré touze Ulmských trumfnout souseda. V té době si totiž pořídila podobně cenný soubor katolická Kostnice a moc se jím pyšnila…
V roce 1543 byla stavba minstru zastavena. I pouhé jeho torzo však platilo za nejmohutnější chrám Německa (délka 123 m, šířka 48 m, výška střední lodě 42 m); štrasburská katedrála vyšší byla pouze. Dávní cestovatelé oceňovali nejen úctyhodné rozměry, nýbrž i neobyčejnou hru světla prostupujícího až do nejzazších koutů pětilodní stavby. Postupem času se tu nashromáždila také největší sbírka rodinných erbů, čítající 134 kusy. Zdejší varhany s 9 tisíci píšťal jsou druhé největší v Německu (největší jsou v Pasově).
Avšak teprve růst národního uvědomění v 19. století a s ním spojený obdiv ke středověku dal dostavbě gotických chrámů opět zelenou. Zejména dokončení kolínského dómu se stalo prestižní otázkou německého nacionalismu. Ulmský minstr měl být především zachráněn před zřícením. V roce 1844 znovuotevřela své brány chrámová huť. Stavitel Ferdinand Thrän zpevnil chrám vnějšími kamennými, a přece filigránsky působícími oblouky. Roku 1880 se dočkaly plné krásy i Böblingerem naplánované věže. Stavitel August von Beyer je ještě o 10 metrů zvýšil, což vcelku odpovídalo i novému upevnění do šířky, ovšem touha trumfnout kolínský dóm o plné čtyři metry určitě také sehrála nezanedbatelnou roli. A to při hierarchicky nižší pozici, neboť ulmský minstr nepřesáhl horizont farního kostela. Postavení města však bylo po celý středověk tak silné, že ulmský farář se těšil v podstatě stejné vážnosti jako jinde biskupové.
Základem středověké ekonomiky svobodného říšského města se stal hlavně textil – výroba a barvení látek. Barchetové a lněné šátky se vyvážely až do Anglie. Koželuhové a barvíři se usazovali co nejblíže vodě, kterou k práci nutně potřebovali. Rybářská a koželužská čtvrť (Fischer- und Gerberviertel) s hrázděnými a dřevěnými domky patří k nejmalebnějším místům Ulmu. Pnou se do výšky, protože pozemky byly drahé. Bedněné balkony z dubového dřeva sloužily k sušení vypraných koží a stékající lůj zpětně konzervoval dřevo, takže je chránil před hnitím. Na domy se používalo přírodních barviv: býčí krev skýtala rudou, žluč zelenou, saze černou, rez zrzavou. Jasnost barev zajišťoval přídavek lněného oleje; ten však byl drahý a nemohl si ho dovolit každý. K nejbohatším měšťanům patřili tehdy jako dnes lékárníci. Jejich domy jsou širší než ty řemeslnické, ale barevností zrovna neoslní: šedá barva, vzniklá směsí sazí a lněného oleje, však byla tenkrát tím nejdražším barvivem.
Domy se stavěly živelně, bez velkého proměřování a na různorodém podkladu. Na měkkém sesouvajícím se podloží vyrostl třeba tzv. Šikmý dům (Schiefes Haus), dnes drahý hotel s ručně vyráběným nábytkem, protože jiný by mezi pokřivenými stěnami neobstál. Šikmá je i Řeznická věž (Metzgerturm) nad Dunajem, jejíž střechu zdobí byzantinská mozaika. Zdejší promyšlený systém zdí, stavěných přímo v řece, účinně vzdoroval záplavám – bohužel nikoli Napoleonovi; ten je nechal zbořit, aby zbavil město ochrany.
Mezi domy protékají ramena říčky Blau. Po vodě se přiváželo nejen dřevo, ale i železo a víno. Město bohatlo a skupovalo okolní vesnice. S výjimkou Norimberka nemělo žádné jiné říšské město tak velké zázemí. Dokonce i po morové epidemii, která si vyžádala pět tisíc životů, a všem tom plenění za třicetileté války i v pozdějších bojích s Francouzi, Bavory a Rakušany si Ulmští uchovali svou svébytnost a vliv – třeba jako švábská metropole v rámci Bavorska, jehož arcivévoda dostal Ulm od Napoleona darem. Ranou však bylo administrativní přičlenění k württemberskému království roku 1810. Ne pro změnu pánů, ale kvůli hranici na Dunaji, která náhle připravila Ulm o jeho pravobřežní zázemí, které připadlo Bavorsku – jako podivná kompenzace zarýnských území, obsazených Napoleonem.
Dneska sice tvoří württemberský Ulm i bavorský Neu-Ulm v podstatě jeden hospodářský celek, ale co naplat: Nový Ulm staršího bratra v půvabu nikdy nedožene. To spíš starý Ulm se pokouší ne vždy šťastně modernizovat. Třeba kulatá kulturní hala v těsném sousedství starosvětského chrámu působí poněkud nepatřičně, i když je dílem uznávaného newyorského architekta Richarda Meiera, Je jistě užitečná, ale turistovy kroky ji minou co nejrychleji. Zvlášť když kousek od ní se nabízí lahůdka stokrát půvabnější – ulmská radnice. Začali ji stavět roku 1370 jako obchodní dům. V podstatě gotická stavba upoutá iluzivními malbami Hanse Multschera, který se na výzdobě oken podílel i sochařsky. Od něj je také socha muže v bolestech na hlavním chrámovém portálu. Kašna před radnicí zase vyšla z dílny jiného nám již známého umělce – Jörga Syrlina staršího.
Umění a technika se v Ulmu snoubí na každém kroku. Svědectvím je i postranní orloj na radnici. Izák Habrecht ze Schaffhausenu na něm pracoval souběžně s původním orlojem štrasburským, ale zde se mu podařilo zkonstruovat jeho 14 funkcí na jediné ose, kdežto ve Štrasburku k tomu potřeboval osy dvě, jak vám hrdá průvodkyně ráda prozradí. Orloj funguje od roku 1520 a ukazuje den, měsíc a rok, ale také západ a východ slunce, ba i všechna jeho zatmění! Zlatá ručička na vnějším ciferníku s římskými číslicemi udává středoevropský čas, arabská čísla představují den o 24 hodinách. Místní čas Ulmu byl oproti oficiálnímu o 20 minut zpožděn, což přinášelo řadu problémů zvláště po zavedení železnice; zrušen byl teprve roku 1850. Uvnitř radnice je k vidění ještě jiná technická rarita: kopie leteckého stroje, s nímž se místní krejčí A. L. Berblinger pokoušel už roku 1811 přeletět Dunaj. Tenkrát byl vysmíván a stal se komickou figurou lidových slavností, dnes je vážen jako průkopník letectví.
Jak se časy mění. A s nimi i Ulm: před degradací na provinční město ho v polovině 19. století zachránilo přebudování na vojenskou pevnost. Žádná pevnost ho však nemohla uchránit před náletem spojenců 17. prosince 1944. Bombám tehdy padla za oběť většina starého města – jen minstr zůstal jako zázrakem téměř nepoškozen. Vitráže, které lidé nestihli uschovat, doplnily poválečné ulmské firmy o nové. Poslední je z roku 1956 a plně odpovídá změněnému pohledu na svět: stvoření světa je tu znázorněno jako Velký třesk, nechybí galaxie s mléčnou dráhou ani hlavy vědeckých velikánů – Jana Keplera, který tu působil, a Alberta Einsteina, který se tu před 125 lety narodil a jehož si město letos připomíná velkou výstavou i řadou výročních akcí. Ty ovšem dříve či později skončí. Co doufejme přetrvá ještě dlouhé věky, je ulmský minstr – symbol svébytnosti a pevné vůle místních obyvatel. Zdaleka viditelnou dominantu netrpělivě vyhlížejí i děti při návratech z výletů – pro ně je zase symbolem domova. A pro nás turisty je vrcholným zážitkem uměleckým i sportovním – na vrchol jeho nejvyšší věže (má celkem tři) totiž nevede žádný výtah, pouze 768 schodů. Závratný pohled zpoza tajuplných až monstrózních chrličů, které měly za úkol zastrašit démony, ale také svádět dešťovou vodu do zásobníků, ovšem za tu trochu námahy stojí.