Orne se jako jediný z pěti normandských departmentů ani kouskem nedotýká moře, které přitom tak výrazně ovlivňuje tento svérázný francouzský kraj. Jihovýchodní část Normandie dostala jméno podle řeky Orne, která zde pramení. Cestovatelé si její údolí natolik oblíbili, že ho nazvali Normandské Švýcarsko, třebaže se krajině turistického ráje podobá jen málo. Je to však nejpřesvědčivější důkaz o tom, že i „vnitrozemské“ Orne má návštěvníkům co nabídnout.
Řeka se klikatí hluboce zaříznutým údolím se skalnatými útesy. Značené stezky slouží pěším turistům, na své si přijdou vodáci i horolezci. Ti kdo se spokojí pouze s vizuálními dojmy, vyjíždějí po úzké silničce značené jako D 329. Za každou zatáčkou se jim otevře nádherný výhled do kraje normandského venkova, s kamennými statky, zámky a domy. Pro Orne je typická mírně zvlněná krajina, v níž mezi poli a pastvinami dělenými živými ploty a kamennými zídkami meandrují říčky a potoky.
Parc Régional de Normandie-Maine je vůbec nejrozsáhlejším regionálním parkem ve Francii. Rozprostírá se na ploše 234 tisíc hektarů, které jsou pokryté krásnými dubovými a bukovými lesy a zemědělskou půdou. Na jaře září rozkvetlými sady, převážně růžovou barvou jabloňových květů, které se po několika měsících promění v jablíčka, sice malá a trpká, zato výtečně použitelná pro výrobu moštu, z něhož se destiluje skvělý calvados. Blahodárný vliv zdejšího zdravého přírodního prostředí a klimatu ovlivněného nepříliš vzdáleným oceánem zvyšují zdravotní účinky zdejších termálních lázní v Bagnoles de l´Orne. Zaměřují se na léčbu žilních onemocnění a revmatismu. Lázeňské budovy, hotely a penziony obklopují jezero, hosté mají k dispozici golfová a tenisová hřiště, fitcentra a kilometry cestiček v okolních lesích.
Druhým regionálním parkem na území departementu Orne je Parc Naturel Régional du Perche, vyhlášený v roce 1998 na území o rozloze 182 tisíc hektarů. Je z větší části také porostlý listnatými lesy, známými pod jmény Belleme a Réno-Valdieu. Už v 17. stol. je proslavil významný francouzský politik a národohospodář ve vládě Ludvíka XIV. – Jean Baptiste Colbert (1619–1683). Když se král rozhodl pro stavbu námořní flotily, kterou chtěl použít ve válce s Anglií o ovládnutí moře, přikázal Colbert svým úředníkům, aby ve francouzských lesích vyhledali stromy, jejichž dřevo by stavitelům nejlépe vyhovovalo. Našli je právě tady. Kvalitní duby vysoké přes 40 metrů rostou v parku dodnes. Finanční a hospodářský reformátor Colbert poznamenal život Orne ještě ve dvou dalších případech.
Od nepaměti se v celé Normandii a zvláště v kraji Orne dařilo chovu koní. Tráva na zdejších loukách, co chvíli skrápěná deštěm a hned zase vystavená sluníčku, jim prý obzvláště svědčí. Ne nadarmo se departementu také přezdívá „země šampiónů“. A hřebčínu Haras du Pin se říká koňské Versailles. Patřil do skupiny královských, dnes národních hřebčínů, které od 60. let 17. století Colbert zakládal po celé Francii. Haras du Pin byl vystavěn ve velkolepém duchu ludvíkovského Grand Siécle, století vznešených staveb typu Versailles. Stáje byly postaveny z kamenných kvádrů a červených cihel na půdorysu podkovy, kterou uzavírá malý zámeček, sídlo vedení hřebčína. Odtud je rozhled na rozlehlé výběhy a parkúr pro drezúry. Součástí hřebčína je i krytá jízdárna, kovárna a dílny na výrobu a opravy koňských postrojů, sedel a jezdeckých pomůcek. Hřebčín je otevřen pro návštěvníky, kteří mohou v sezóně také shlédnout výcvik koní, překážkové dostihy i vozatajské soutěže. K vlastní projížďce si mohou vybrat některou z mnoha jezdeckých stezek v okolí.
Reformátor Colbert také podporoval řemesla a domácí výrobu, protože jež posilovala francouzské hospodářství. Zručnost normandských žen v oblasti města Alencon a věhlas jejich výrobků ho inspiroval k myšlence, že královská pokladna může vydělávat i na výrobě krajek. Zvláště když příslušníci šlechty vydávali obrovské sumy peněz za benátskou krajku, která byla zbožím nejvyššího luxusu. Věhlas místního krajkářství pozvedla v polovině 17. století madam de la Perriére, která vynalezla nový vzor. Později vešel ve známost jako alenconský. Vyšíváním krajek se tehdy zabývalo kolem osmi tisíc žen. Colbert rozhodl, že Francie nebude krajky dovážet, ale naopak vyvážet, a proto založil v Alenconu královskou dílnu. Jemný symetrický desén na velmi složitě vypracovaném podkladu made in Alencon slavil úspěch a na konci 17. století patřil v Evropě k nejoblíbenějším. Napoleon I. krajkářství prohlásil za chráněné řemeslo a v roce 1851 si na Světovém obchodním veletrhu v Londýně alenconský vzor vydobyl titul Královna krajek. Tradici dnes udržuje Národní dílna alenconského vzoru. Návštěvníkům Muzea výtvarných umění a krajky, umístěném v bývalé jezuitské koleji v Alenconu, krajkářky předvádějí titěrnou práci s jehlou, která vyžaduje dobré oči a velké soustředění. Proto denně nevyšívají déle než 4 hodiny. Vyšít krajku o velikosti poštovní známky přitom trvá asi 25 hodin.
Vedle krajkového vzoru se v kraji Orne zrodil i světoznámý sýr camembert. Podle legendy získala recept na jeho výrobu Marie Harel, žena farmáře z malé vesničky Camembert. Na své usedlosti skrývala za francouzské revoluce jejího odpůrce, kněze, který ji jako výraz díků svěřil tajemství přípravy camembertu. Paní Marie Harel dodala sýru tvar, konzistenci a chuť. Její dcera Marie se svým manželem pak camembert prodávali na trhu v nedalekém městečku Argentanu. Při své návštěvě ho tady ochutnal Napoleon III. a objednal si jeho pravidelnou dodávku na svůj stůl. Díky tomu se camembert stal známým po celé Francii. Hrázděný dům Manoir de Beaumoncel v Camembertu, kde Marie Harel začala slavný sýr vyrábět, vévodí návrší nad vesnicí. V blízkém městečku Vimoutiers je Muzeum camembertu, které seznamuje se způsobem přípravy sýra a jeho celosvětovým rozšířením. Vystavuje také potřebné náčiní a pomůcky nutné k jeho výrobě. Počin Marie Harel, díky níž král sýrů proslavil celý kraj, ocenili její krajani v roce 1927 sochou, která jim připomíná jejich slavnou rodačku.
Další články z vydání o Západní Francii zde