Vápencové území na jih od Julských Alp náleží Dinárské horské soustavě, která se táhne v délce kolem 700 km až k hranicím Albánie. Slovinský úsek je silně krasový, dokonce se tak i jmenuje – Kras. Přesněji řečeno, název pohoří se stal geomorfologickým pojmem.
Povrch Krasu pokrývají ponejvíce bukové lesy a lučiny s bohatou květenou a řídkými křovinami. Z pohledu zemědělců jde však o neúrodnou skalnatou oblast, což je také původní význam slovinského slova kras. Půda byla na mnoha místech zcela odváta a na povrch vystupují „čisté“ vápence. Jedná se o příklad holokrasu – předpona „holo-“ pochází z řečtiny a značí úplnost či celistvost.
Vápence jsou extrémně propustné horniny. Jsou-li nadto zbavené zvětralinového pláště a ještě k tomu tektonicky narušeny, pak v nich má srážková voda relativně lehkou práci. Vytváří systém puklin, které se dále rozšiřují mechanickou erozí. Zároveň působí voda i chemicky: oxid uhličitý ze vzduchu se v ní rozpouští na kyselinu uhličitou, která pak rozrušuje vápenec, chemicky uhličitan vápenatý. Takové korozi hornin se říká krasovění.
Někdejší zarovnaná plošina Krasu byla ideálním terénem pro proces krasovění, který ji postupně změnil ve tvarově nesmírně rozmanitou krajinu. K typickým povrchovým tvarům patří především škrapy, srážkovou vodou vyryté rýhy, někdy až dvacetimetrové brázdy (zvané bogazy či strugy), které často vytvářejí celá hustě zbrázděná pole. Uzavřeným prohlubním ve tvaru mís, van, koryt, trychtýřů či studní se říká česky závrty, slovinsky doliny a těm obzvlášť křivolakým pak krivi doli. Velmi hluboké závrty s téměř kolmými stěnami nazýváme propasti (mohou ale vzniknout i propadnutím jeskynního stropu). Spojením více závrtů se vytváří sníženina zvaná uvala. Rozsáhlejším oválným či protáhlým, a většinou i plochým prohlubním s poměrně příkrými svahy se říká polje; nad jejich dno pokryté sedimenty vystupují osamělé suky z odolnějších hornin – humy.
V době tání sněhu nebo za dešťů se ve sníženinách tvoří jezera, která za sucha obvykle opět vysychají – jako třeba Cerknické jezero, které má na podzim a v zimě plochu až 26 km² a hloubku 3 m; po zbytek roku je bahnitou rezervací rostlin a ptactva. Mnohé deprese mají podzemní odvodňování.
Řeky se často ztrácejí v tzv. ponorech, aby se o kus dál znovu objevily na povrchu jako krasové prameny – vyvěračky. Působením vodní eroze v systému četných puklin vznikají hluboké kaňony i většina jeskyní.
Na území Slovinska bylo dosud objeveno víc než osm tisíc jeskyní. Asi proto jim Slovinci říkají nepříliš vzletně jama – díra. Veřejnosti jsou zpřístupněny Postojenská a Škocjanská, Otoska, Planinska a Križna (Křížová), u Terstu pak už na italském území tzv. Obří jeskyně (Grotta Gigante).
Největší a nejkrásnější nejen mezi nimi, ale patrně v celé Evropě, je Postojnska jama – druhý největší systém krápníkových jeskyní na světě. Probádaná část se táhne do délky 20,5 km, ale zpřístupněno bylo jen 5,2 km. I tak je to nejdelší trasa na světě. Pěšky se ovšem jde jen menší část, 3,5 km obstará vláček s otevřenými minivagonky. Je to velmi příjemná a užitečná atrakce, která umožní dokonale vychutnat klenuté prostory a úžasnou krápníkovou výzdobu. I s tímto urychlením trvá prohlídka půldruhé hodiny.
Vchod do jeskyně leží v úbočí Sovího vrchu (Sovič), ve výšce 674 m n. m. V celém podzemí je stálá teplota 8 °C. Systém má tři úrovně – tou nejnižší protéká podzemní říčka Pivka. Propadá se hned za vchodem a pak se stále znovu objevuje a ztrácí v zúžených úsecích, tzv. sifonech. Nad ní se vytvořil přírodní most. Dómů je tu přes dvacet, v některých prostorách se v létě konají kulturní představení: Koncertní sál s vynikající akustikou pojme až 10 tisíc hostů a v Plesové dvoraně se pořádaly taneční zábavy už roku 1824.
V jezírku jednoho sálu žije balkánský endemit – narůžovělý, v dospělosti slepý obojživelník macarát jeskynní (Proteus anguinus), jemuž místní říkají „lidská ryba“ (človeška ribica).
Část jeskyně při východu je zčernalá od požáru, který tu 23. dubna 1944 založili slovinští partyzáni, aby zničili sklad benzinu a nafty, když se dostal do rukou nacistům. Vpravo od východu je skalní brána, jíž opouští jeskyni spolu s námi i řeka Pivka.
Postojenská jeskyně byla nejnavštěvovanějším objektem celé někdejší Jugoslávie. Dokládá to i obrovské parkoviště, dnes bohužel silně předimenzované. Otevřeno je přitom celoročně.
Poprvé jeskyně popsal už roku 1689 Janez Vajkard (Johann Weichard) Valvasor, další prostory objevil v roce 1818 Luka Čeč, když tu připravoval plynové osvětlení pro návštěvu rakouského císaře Františka I. Prohlásil prý tehdy: „Je to nový svět – ráj!“ Veřejnost sem poprvé vstoupila pod Čečovým vedením roku 1819. Návštěvnost vzrostla po stavbě železniční trati z Vídně přes Lublaň do Terstu v roce 1857. Patnáct let nato byl zaveden vláček i do jeskyně. Tehdejší lokomotivy byly ale ještě na benzinový pohon, spalovací motory byly nasazeny roku 1914 a v roce 1959 tu začaly jezdit elektrické lokomotivy. K realizaci obludného nápadu prorazit jeskyněmi železniční tunel naštěstí nedošlo. Elektrického osvětlení se jeskyně dočkala dokonce dříve než metropole Lublaň – ro…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Slovinsko