Valašsko je krajem plných mýtů a legend a valašské tradice krajem stále živé a neopakovatelné, jejichž kořeny se ztrácejí v dávnověku.
Poutník po nejzáhadnějším regionu Moravy by měl nejprve vědět, že valaška není jenom sekyrka, ale také plemeno ovcí a vlastně každá obyvatelka této oblasti, a že slivovice není pouze pálenka, ale především kouzelný nápoj, který obyvatele hor na nejvýchodnější straně České republiky stmeluje, léčí tělesné neduhy a otevírá jejich srdce.
Kdo jsou, nebo byli Valaši, kteří se před stovkami let objevili v Beskydech a Javorníkách? Byli to nomádi a pastevci ovčích stád, putující z území starověké Thrácie, dnešního Rumunska, po celém Karpatském oblouku. Století za stoletím postupně osidlovali neobydlené vrcholky hor. Od 14. do 17. stol. tak doputovali na Moravu, kterou podle historických pramenů zkolonizovali na valašském právu hned dvakrát. Tady ale také jejich pouť napříč věky a Karpaty skončila. Jejich původní obživa zmizela s nástupem průmyslové revoluce do zapomnění. Ale v myslích a naturelu zdejších obyvatel, v písních i specifických tradicích přežívá odkaz starověkých nomádů putujících se svými stády za novými pastvinami dodnes.
Valaši jsou na svůj původ patřičně hrdí. Vždyť podle legend, které si v rodinách předávají z generace na generaci, to byli právě oni, kdo jako první poklekli u jeslí narozeného Ježíška. Však také dodnes s hrdostí i dojetím o Vánocích zpívají Pásli ovce Valaši při betlémském salaši…
Kolem lidových písniček, které přinášejí radost i poučení, se vlastně točí celý valašský rok, který tradičně začínal v květnu rituálním vyháněním ovcí na pastvu (velký redyk). Tuto i další tradice si Valaši připomínají především v areálech Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, které se postupem času stalo jakousi „mekkou“ milovníků všeho valašského. Tradice obyvatel Valašska připomíná také Karlovské muzeum ve Velkých Karlovcích nebo Památník Antonína Strnadla v Novém Hrozenkově. Snad každý zná neoficiální hymnu celé oblasti My sme Valaši jedna rodina, jež vlastně vyjadřuje to, co je pro obyvatele tohoto krásného regionu vlastní – pospolitost.
Moravské Valašsko je ale především místem, kde prastaré tradice ožívají znovu a znovu bez zásahů etnografů. Na Hornolidečsku a Valašskokloboucku se ve všech vesnicích v týdnu kolem svátku sv. Mikuláše objevují v ulicích postavy čertů oděných do kůží z beranů a ježků opásaných zvonci, společně s maskami smrtí, koníků, židů a dalších postav. Doprovázejí sv. Mikuláše, který tu pekelnou chásku jen zlehka kočíruje, aby děti příliš nevystrašila. V adventním období pak 13. prosince stále obcházejí stavení bílé postavy Lucek, přinášejících do domů štěstí a odhánějících zlo.
Stále živou tradicí jsou také masopustní obchůzky maškar na sklonku zimy, říká se jim tady končiny, fašank nebo vodění medvěda. Však každá hospodyně si musí s postavou medvěda zatančit, aby ona i celé hospodářství vzkvétalo a nepozbylo plodnosti. A Velikonoce? To je šmigrust! Dodnes ogaři, jak se tady chlapcům říká, přicházejí pro malovaná vejce do domů, kde bydlí jejich vyvolené. Ale ne jenom s pomlázkou neboli tatarem. Větvička jalovce nebo březová metlička, kterými dívky vyplácejí, jsou stálou připomínkou, že tyto svátky jara jsou především oslavou plodnosti a probouzející se přírody. Víte, že se v Lužné na Vsetínsku dochovala unikátní noční koleda zvaná „dudlačka“? V noci z Velikonoční neděle na pondělí zde mladí i staří chodí po domech a doslova žebrají syrová vejce, špek, chleba a cibuli. Ještě v noci si pak z „vydudlaných“ surovin připravují velikonoční smaženici.
Během léta a podzimu si Valaši užívají poutí. Ty nejslavnější jsou ve Velkých Karlovicích, v Zašové a především na Radhošti, bájné hoře ochránce hor boha Radegasta. Na svátek sv. Jana zde, stejně jako na vrcholech dalších kopců, znovu už řadu let planou svatojánské ohně, které připomínají slunovrat, magickou oslavu léta a mládí…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Valašsko