Trochu moderní francouzské elegance, trochu doznívajících barokních principů, kabátek ušitý z rokoka a klasicismu, ale také atmosféra života v druhé polovině devatenáctého a první polovině dvacátého století – to je zámek Vizovice.
Myslím, že nejsem sám, koho pokaždé překvapí nejen bohatství našich hradů a zámků, ale také mezery ve vlastním vzdělání, když člověk narazí na jména rodů, o jejichž přítomnosti a činnosti na našem území neměl dosud povědomí. Zámek ve Vizovicích v tomto ohledu rozhodně nezklame a navrch přidá i takové neobvyklosti jako sirníky nebo rozsáhlou kolekci společenských her.
V místech dnešního vizovického zámku rostl ve 13. stol. šípkový keř. Alespoň tak praví pověst, podle níž pan Smil ze Střílek utrhl z keře nádherný květ pro svou manželku, když však přijel domů na hrad Brumov, kde byl královským purkrabím, brašna, kam květ uložil, byla prázdná. Vyjel ho proto hledat, a když dorazil ke keři, zjistil, že květ je opět na něm, ještě krásnější. Dokonce snad několikrát se měla příhoda zopakovat, než ji Smil s manželkou pochopili jako boží znamení a v místech šípkového keře založili cisterciácký klášter Rosa Mariae, Mariina růže. To již není pověst, to je historie, doložená dokonce dochovaným opisem zakládací listiny kláštera ze 14. stol. Byla však poměrně dramatická a nepříliš dlouhá, ke konci 15. stol. konvent zanikl. Jen část jeho kostela přešla coby kaple do renesančního zámku zvaného Nový Smilheim, který v těsné blízkosti klášterních budov postavil kolem roku 1570 Zdeněk Kavka z Říčan.
Majitelé se však na vizovickém panství rychle střídali a nakonec ho roku 1746 koupil v dražbě tehdejší brněnský a olomoucký kanovník, pozdější biskup královéhradecký, Heřman Hanibal, svobodný pán a od roku 1768 hrabě z Blümegenu, příslušník šlechtického rodu tehdy na Moravě velmi vlivného. Jeho starší i mladší bratr zastávali významné zemské úřady, starší Jindřich Kajetán byl tehdy přísedící moravského zemského soudu, ale dotáhl to až na nejvyššího českého kancléře, mladší Jan Kryštof se posléze stal moravským zemským hejtmanem. Když uvážíme, že Heřman Hanibal si zřejmě nikdy k Vizovicím nevytvořil bližší vztah a nikdy tu trvale nežil, zatímco Jan Kryštof s rodinou ano a navíc dokonce panství po Heřmanovi i zdědil, nabízí se otázka, zda Heřman nebyl spíše jen jakýmsi „bílým koněm“, uvedeným na kupní smlouvě, aby nevznikl dojem, že Vizovice ovládli jeho úředničtí bratři. Z hlediska osudů zámku je to ale jedno. Podstatné je, že hned po zakoupení začali Blümegenové starý Kavkův zámek bourat a připravovat stavbu nového, pro kterou si najali mladého, velmi talentovaného architekta Františka Antonína Grimma, jednoho z nejvýznamnějších tvůrců vrcholného baroka, rokoka a počínajícího klasicismu na Moravě. Jemu vděčíme za současný zámek s třemi křídly seskupenými kolem čestného dvora a se zahradním průčelím rozčleněným mohutným trojbokým rizalitem s balkonem, zdůrazňujícím velký salon prostupující prvním i druhým patrem. Stavba se nakonec vlekla více než 30 let a dokončena byla teprve v roce 1778, až čtyři roky poté, co Heřman Hanibal zemřel. Nejdéle se čekalo na dostavbu jižního křídla se zámeckou kaplí, protože teprve v roce 1766 získal Heřman souhlas olomoucké konzistoře se zbouráním staré kaple z Kavkova zámku.
Ani Blümegenové nedrželi vizovické panství nijak dlouho. Roku 1813 jejich rod vymřel po meči a Vizovice zdědila manželka posledního Blümegena, Marie Františka Stillfriedová z Ratěnic. Stillfriedové dospěli o sto let později do podobné situace. Poslední baron Rudolf Stillfried z Ratěnic zemřel roku 1921 bez mužského potomka a Vizovice zdědily jeho dvě dcery. Starší Gabriela svou polovinu prodala mladší Marii Anně, provdané za Viktora Boos-Waldecka. A tato manželská dvojice spolu se svými syny Rudolfem a Františkem, řečeným Franzi, obývala zámek jako poslední až do 2. sv. války..
Vizovický zámek je zajímavý nejen architektonicky střetem pozdně barokní středoevropské stavební tradice s moderními formami šířícími se z Francie, ale také svými interiéry, vybavenými dnes z nějakých 95 % původním vizovickým mobiliářem a v některých případech odpovídajících svým uspořádáním docela věrně stavu z konce 19. stol., což je třeba případ dámského salonu. I když, jak podotýká kastelánka Jana Pluhařová, „majitelé domů vždycky pracovali s interiéry podle svých aktuálních potřeb, takže my nemůžeme návštěvníkům tvrdit, že tak, jak je vidí dnes, vypadaly sto let…“
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Valašsko