Valašské Meziříčí - pohled do interiéru freskového sálu

Valašské Athény čili Valmez

Valašskému Meziříčí se často přezdívá „Valašské Athény“, neboť město je tradičním centrem vzdělanosti na Valašsku s bohatou nabídkou kulturního života i dlouhou historií. A v hovorové mluvě se neméně často jeho jméno zkracuje na praktičtější „Valmez“. Pokud by to někomu připadalo nevhodné, snad ho uklidní skutečnost, že VALMEZ je dnes oficiální marketingovou značkou města.

Co vás napadne jako první, když se řekne „kultura a Valašské Meziříčí“? Mě tři jména – Mňága a Žďorp, Markéta Irglová a Valašský špalíček. Pokud by někdo tápal, první je skoro 35 let hrající kapela, druhá ve světě prorazivší skladatelka, zpěvačka a držitelka Oscara za originální filmovou píseň, zdejší rodačka aktuálně žijící na Islandu, třetí pak hudební festival existující od roku 1983. Ale není to zdaleka jen hudba, čím se může město na soutoku Rožnovské a Vsetínské Bečvy pyšnit.

Moravská gobelínová manufaktura
Začínáme raritou. Dílny, kde se tvoří originální tapiserie a také restaurují ty historické, jsou v naší zemi dvě (druhá v Jindřichově Hradci), přičemž ta zdejší je starší. Už skoro před 15 lety tu spustili projekt Živé muzeum gobelínů, díky němuž se zájemci mohou podívat do gobelínové a kobercové dílny s více než stoletou tradicí. A co víc, za plného provozu, takže se stanou svědky toho, jak se rodí nová tapiserie či vázaný koberec a leccos si mohou i sami vyzkoušet. Jen je třeba mít na paměti, že prohlídky probíhají pouze v pracovních dnech.

Valašské Meziříčí - interiér Schlattauerovy kavárny vyzdobené tapiseriemi
Interiér Schlattauerovy kavárny vyzdobené tapiseriemi z produkce firmy

Pochopitelně nechybí ani informace z historie. U zrodu dílny stál akademický malíř Rudolf Schlattauer, který si tento nápad přivezl z Norska, kde si léčil tuberkulózu. Seznámil se tam s technikou tkaní gobelínů a uvědomil si, že doma na Valašsku, v tradiční oblasti tkalců, se obdobnou technikou zhotovovaly zapjastkové rukavice. Byl přesvědčený, že když dodá výtvarnou stránku, bude projekt fungovat, a tak v roce 1898 začal s tvorbou gobelínů v Zašové u Valašského Meziříčí. Jenže se dostal do dluhů, ale zemský úřad v Brně nakonec v roce 1908 rozhodl, že z jeho podniku vznikne Zemská jubilejní (k 60. výročí panování císaře Františka Josefa I.) gobelínová a kobercová škola ve Valašském Meziříčí. Na dnešní místo, do budovy, kde před ní byla škola dřevařská, se gobelínka přestěhovala v roce 1929. To už za sebou měla i slavnou návštěvu prezidenta Masaryka s celou vládou o pět let dříve, při níž Masaryk dostal darem tapiserii Pravda vítězí, již navrhl druhý ředitel Jaro Kučera. Ale s dary pro něj začal už Schlattauer, který se s Masarykem znal od doby jeho poslancování v Říšské radě a k šedesátinám v roce 1910 mu věnoval tapiserii Krysař. Masarykův děkovný dopis je tu vystaven.

Za socialismu fungovala gobelínka pod Ústředím uměleckých řemesel, po jeho zrušení na začátku 90. let musela na dva roky zavřít, aby byla v roce 1993 obnovena pod dnešním názvem a v čele s ředitelem, akademickým malířem Janem T. Strýčkem. Hned Schlattauer začal kromě tkaných tapiserií rovněž s vázanými koberci, a tak se v gobelínce celých 120 let pracuje dvěma uměleckými technikami. Jednou vznikají vázané koberce. Postup je takový, že se vytvoří výtvarný návrh a podle něj se udělá tzv. patrona, na níž jsou vyznačeny všechny vazné body. Podle patrony pak vazačky koberec vážou. Druhá technika slouží k zhotovení tkané tapiserie. Na počátku je předloha – výtvarné dílo z volné autorské tvorby, nebo přímo zhotovené speciálně pro danou tapiserii. Mezi autory předloh najdeme jména jako Mikuláš Medek, Jaroslav Róna, Vladimír Kokolia, Jiří Sopko, Karel Malich a další, mnohokrát je zastoupen i Jan T. Strýček. Dílo výtvarné se musí převést do jazyka textilního, což je úkolem právě ředitele Strýčka. Říká o tom: „Devadesát pět procent své invence i času na tvůrčí práci věnuji hledání cest k autentickému převodu díla jiných výtvarníků do textilního média. Malíř hledá cestu sám za sebe, moje hledání cesty k proměně předlohy do textilního jazyka je podmíněno i vědomím dlouhého času života gobelinářek, který musí být do realizace tapiserie vložen.“ Vznikne karton v měřítku 1:1, takže pod osnovu se zasune kresba, na níž jsou vyznačeny významné předěly barevných valérů, a gobelinářka pak čte barvy z kartonu, sama si je míchá, jednotlivé barevné útky zatkává a přiráží je, což bývá pro návštěvníky překvapením, klasickou příborovou vidličkou…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Valašsko

Valašské Meziříčí