Osmisettisícová Valencie je po Madridu a Barceloně třetím největším městem ve Španělsku. V minulosti byla dlouho chápána především jako průmyslové centrum, což se ale v posledních třiceti letech výrazně změnilo. Valencie opravila a nově zpřístupnila řadu svých památek, vybudovala přes 160 km cyklostezek křižujících město všemi směry, ale také třeba novou čtyřkilometrovou plážovou promenádu lemovanou palmami, k více než 2000 let dlouhé historii přidala avantgardní architekturu, rázně vykročila na cestu chytrého města (ne náhodou ji Evropská komise letos vybrala jako jedno ze sedmi hlavních evropských měst chytré turistiky) – a rázem se stala vyhledávaným turistickým cílem.
Netopýr není zrovna častým heraldickým zvířetem. A přece ve znaku Valencie nepřehlédnutelně rozpíná svá křídla nad routovým zlatým štítem se čtyřmi červenými pruhy (tradiční prvek znaku Koruny aragonské) a nad královskou korunou, jejíž používání městu povolil aragonský král Petr IV. Obřadný jako ocenění za statečnost, kterou projevilo za války dvou Petrů v boji proti kastilskému králi Petru I. Krutému na začátku 2. pol. 14. stol. Neobvyklé zvíře se ve znaku začalo objevovat od počátku 16. stol. Jak se tam dostalo, vysvětluje několik legend, které se všechny vracejí až k obléhání muslimské Valencie křesťanským vojskem Jakuba I. Dobyvatele za rekonquisty v roce 1238. Jedné noci probudilo krále zvláštní bouchání, díky němuž pak křesťanské vojsko včas odrazilo nečekaný noční výpad Maurů. Když se ráno pátralo po tom, co krále probudilo, ukázalo se, že na střeše jeho stanu se uhnízdil netopýr. Hezká pohádka, ovšem bez jakéhokoli biologického opodstatnění. Daleko reálnější je proto vysvětlení historiků, že jde o chybnou interpretaci. Oblíbeným světcem aragonských králů totiž byl sv. Jiří Drakobijec. Říká se, že Jakub I. měl přilbu s obrovským drakem a Petr IV. používal draka jako svůj osobní znak. Ostatně skutečný drak, žádný netopýr, je na vrcholu znaku Valencijského společenství, který vychází z dávného znaku aragonských králů.
Do kamene vytesán vidíme tento znak na vnější straně mohutné brány Torres de Serranos na severní straně starého města. Původní středověké hradby, které město uzavíraly, byly strženy v roce 1865 a zůstaly po nich pouze dvě brány, kromě této ještě Torres de Quart. Před zbouráním je zachránilo to, že v oné době sloužily jako vězení. Dnes jsou vítanou vyhlídkou, z níž je vidět pořádný kus města. Už od založení římské kolonie Valentia Edetanorum někdy kolem roku 138 př. n. l. byl u této brány říční přístav. Most, který od brány vede, je hmatatelným důkazem, že pás parků a sportovišť zasazený několik metrů pod úroveň okolního terénu býval v minulosti korytem řeky Turia. Opakovaně trápila své okolí záplavami, a když se v říjnu 1957 vylila ve dvou vlnách ze svých břehů tak, že zaplavila velkou část města a asi sto lidí připravila o život, ztratili s ní Valencijští trpělivost. Během 60. let vznikl projekt, v jehož rámci se začala většina vody Turie zachycovat v přehradních nádržích výše proti proudu a zbytek byl odkloněn do kanálu vedoucího při jižním okraji města. Místo řečiště měla původně vzniknout dálnice spojující přístav s letištěm a dálnicí na Madrid, ale po silných protestech občanů se od tohoto plánu ustoupilo a v korytě řeky vznikla nepřetržitá, 9 km dlouhá soustava zelených ploch, parků, nejrůznějších hřišť, běžeckých tras apod., nazývaná Zahrada Turie. Do téhle zelené oázy se vrátíme ještě ve dvou článcích, ale teď projděme branou Serranos do staré Valencie.
Svatý grál, hedvábná stezka a Sixtinská kaple
Věděli jste, že tohle všechno můžete ve Valencii vidět a zažít? Ne? Tak pojďme na to.
„Pak vzal kalich, vzdal díky a podal jim ho se slovy: Pijte z něho všichni.“ (Mt 26:27) Pohár, z něhož pili apoštolové při poslední večeři a do kterého podle tradice Josef z Arimatie zachytil několik kapek Ježíšovy krve, říkejme mu raději „svatý kalich“, protože jeho ztotožnění se svatým grálem z artušovských legend je dílem až 12. stol., nuže tento kalich může každý spatřit na vlastní oči, byť trochu z dálky a za dvojitým sklem. Stačí se vydat do katedrály Panny Marie a tam do někdejší kapitulní síně. Ano, jsme opět na půdě legendy, ale různé reálie včetně původu tmavě červeného achátu, z něhož je číše zhotovena, a doby, kdy byla vyrobena, odpovídají, zatímco žádný jednoznačný důkaz proti neexistuje. Tak proč neuvěřit? Nádobku prý do své rodné Huesky přivezl v době Valerianova pronásledování křesťanů sv. Vavřinec. V 11. stol. dostala číše dnešní podstavec, v roce 1399 se ocitla ve sbírce relikvií Koruny aragonské a roku 1437 ji král Alfons V. Šlechetný přenechal katedrále (za 40 000 dukátů, které nutně potřeboval na své války v Itálii). Na podzim 2015 udělil papež František Valencii právo slavit jednou za pět let Svatý rok, který začíná vždy poslední čtvrtek v říjnu, kdy se každoročně slaví svátek svatého kalichu. Nejbližší bude následovat v letech 2025/2026.
Od 15. do 18. stol. byla Valencie významným evropským centrem hedvábnictví. Zpočátku převažoval obchod, ale v 18. stol. nabyla na významu i výroba. Uvádí se, že v té době bylo ve městě na 5000 hedvábnických stavů a Valencie vystřídala v pozici hlavního španělského centra výroby hedvábí Toledo. Zdejší „hedvábná stezka“ spojuje několik míst, jež tuto stránku městské historie připomínají. Určitě nejvýznamnější z nich je Hedvábná burza (Lonja de la Seda). Stavba postavená v letech 1482–1533 ve stylu pozdní valencijské gotiky je natolik výjimečná svým uměleckým provedením i jako ukázka středověkých obchodních prostor, že byla v roce 1996 zapsána na seznam Světového dědictví UNESCO (podrobně viz ZS 12/2019)..
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Valencie