Trajekt z města Vancouver nás převeze přes Strait of Georgia do města Nanaimo na ostrově Vancouver, pojmenovaném po anglickém kapitánovi, který zdejší oblast objevil pro Velkou Britanii koncem 18 století. Pak nás čeká dlouhé řízení, nejdřív po asfaltě a pak po nekonečných dřevařských cestách s vyhýbáním řítícím se kamionům naloženým čertsvě poraženými kmeny. Konečně přijíždíme do místa zvaného Fair Harbour, ale žádný přístav tam není, jen všudepřítomné kamiony nakládající dříví.
Moje dcera Dana zjišťuje, že hlávky zelí, které nedávno koupila, nepasují do našich mořských kajaků, ale když je oželí, můžeme konečně vyplout na naši týdenní výpravu podle severo-západního pobřeží ostrova Vancouver. Nejdříve nás čeká několik kilometrů pádlování v hlubokém zálivu, Kyuquoat Sound, ale v něm nám pomáhá odliv, který nám plavbu urychluje. Vjíždíme na otevřené moře, mijíme poslední výspu civilizace, indiánskou osadu, a zamíříme na sever. Po dalších několik dní neuvídíme žádnou civilizaci, jen obřími cedry a smrky porostlé skalnaté břehy, ostrovy a skaliska a občas pisečnou pláž, na které se dá utábořit. Brzy nám nepřeje počasí a prudká bouře nás donutí hledat úkryt na chráněné pláži, bouře řádí celý den a noc. Počasí se vylepší, ale pronásledují nás mlhy a musíme pádlovat podle kompasu, abychom udrželi směr při překračování 14 kilometrů otevřené vody, která nás dělí od špičky Brooks Peninsula. Po cestě zpět zabloudíme ke skaliskům, okupovaným stádem lvounů. Ti nás uvidí z dálky a ve vzrušení se vrhají ze skal do vody. Ale brzy si na nás zvyknou, a zejména samice a mládež se baví proplouváním a potápěním okolo našich kajaků. Obrovští samci zatím sedí na vrcholu skalisek jako na trůnu; nechtěl bych vidět, kdyby se náhodou rozhodli vrhnout s výšky na naše kajaky. Proto je snad lépe trochu couvnout.
Dana a její manžel Thierry chytají ryby z kajaků, občas se jim podaří pořádný úlovek. I když to nejsou lososi, jsou to snad tak zvané „rockfish“, ale dají se také jíst. Já ryby nejím a tak jsem si na nich nepochutnal. Trochu lepší lahůdkou byly škeble, nasbírané za odlivu přissáté ke kamenům a uvařené na víně s česnekem. Přistáváme na malé pláží v zálivu Checleset Bay. V hustém lese hned za pláží je vidět několik mohyl, jsou to zarostlé pozůstatky domů dávno zaniklé indiánské vesnice. Stojí tam dva totemy, jeden hladký a druhý s vyřezávaným podobami zvířat. Zřejmě tady rostly ovocné stromy, ty už jsou dnes zdivočelé. Přistáváme u malého ostrůvku pár set metrů od vesnice a sotva znatelná pěšinka v hustém lese nás vede do jeho nitra. Tam na malé mýtince leží zpola zetlelá kanoe, porostlá mechem. Uvnitř jsou kosterní pozůstatky několika lidí, včetně dětí. Dvě velké lebky jsou porostlé mechem , který jim dodává neskutečný vzhled. Jedná se zřejmě o oběti epidemie neštovic, která zachvátila osadu někdy v druhé polovině 19. století. Nebo se jedná o padlé z bitvy mezi místními Indiány Kwakiutl a Haida z téže doby? Místo je zřejmě stále navštěvováno domorodci z vesnice Kyuquoat , kteří zanechávají u kostí svých předků různé vzpomínkové milodary. Připomínám si indiánskou pověst, ve které dcera náčelníka vystoupila na malý ostrůvek v noci a vdala se za cizince, syna jiného náčelnika. Až ráno objevila, že její ženich je mrtvola, či Náčelník Duchů; a ostrov byl Ostrov Stínů, obývaný mrtvými, kteří v noci ožijí. S hrůzou z ostrova utekla, ale dítě co se jí později narodilo bylo jen kostřička. Na vedlejším ostrůvku byla v malé jeskyňce zaklíněna bedna s kostrami dvou osob, zřejmě pocházející z pozdější doby, protože byly mezi kostmi vidět i zbytky oblečení. V moderní době Indiáni často pohříbívali své mrtvé do beden na ryby místo rakví a uložili je do jeskyní na okraji moře.
Bylo dost úleva pádlovat pryč od Ostrova Stínů do slunečního světla a zpět podle krásných divokých břehů a pozorovat na břehu medvědy, lvouny a mořské vydry okolo nás. Počasí tentokrát vydrželo i do noční pavby hluboko do nitra zálivu, kde jsme s každým záběrem pádla ve vodě vířili světélkující plankton, a ve vzduchu se nám pak míhaly malé svítící světlušky.