Když přišli první osadníci na severoamerický kontinent a spatřili první jeleny wapiti, byli tak omráčeni jejich mohutností, že jim začali říkat elk, což je anglický výraz pro losa. Pak se ale ukázalo, že na kontinentě žije i opravdový los, a tak se pro kanadského losa vžilo označení moose. Tak bylo zahájeno zmatení pojmů, které dodnes způsobuje nejedno nedorozumění. Hovoří-li Brit o elkovi, má na mysli losa a není schopen pochopit, proč Kanaďan, se kterým má společnou řeč i panovníka, má na mysli jelena a losa označuje slovem moose. A tak se často obyvatelé Severní Ameriky nejsou schopni dohodnout s návštěvníky ze Starého světa, o jakém zvířeti je vlastně řeč.
Jelen wapiti (Cervus elaphus canadensis), anglicky tedy elk, je největším poddruhem jelena lesního. Od evropských i karpatských jelenů se liší především velikostí. Vzrostlý samec váží kolem tří metráků, ale jsou známy i případy, kdy se jejich váha blížila polovině tuny. Dalším rozlišovacím znamením je paroží. Na rozdíl od našich jelenů nevytváří paroží jelena wapiti na konci korunu – rozvětvení konce lodyh z jednoho místa. Paroží má tendenci stáčet se směrem dozadu, což vytváří jeho charakteristický tvar. Wapiti žili dříve po celém uzemí Severní Ameriky a zoologové tu rozlišují dalších pět poddruhů, z nichž některé vyhynuly nebo patří k ohroženým druhům.
Většina jelenů wapiti dnes žije na americkém Západě, kde je velká část populace chráněna v národních parcích. Jako naši jeleni jsou i wapiti společenská zvířata. Mimo říji je můžeme potkat v menších oddělených stádech samic s mláďaty nebo samců. Bývají aktivní po ránu a za soumraku, kdy se pasou na travnatých loukách.
V období říje soustřeďují samci samice do harémů až o několika desítkách kusů a žárlivě je střeží před svými soupeři. Neozývají se jako naši jeleni impozantním troubením, ale hvízdotem o vysoké tónině. Pokud soupeř nevyklidí pole, dochází k soubojům. To je také období, kdy jelen může být nebezpečný člověku.
Laně rodí svá mláďata na jaře na stejných místech, kde samy spatřily světlo světa. To způsobuje problémy v okrajových částech lidských osídlení, která expandují do divočiny. Laně často porodí mládě v nově vystavěném předměstí nebo v blízkosti stezek a brání ho mocnými kopanci předních nohou před chodci i cyklisty. Někdy se stane, že obyvatelé nového domu nemohou opustit své obydlí, protože se jim na předzahrádce usadila laň s čerstvě narozeným mládětem. V Národním parku Banff je každoročně ošetřeno několik pokopaných osob.
Los kanadský (Alces alces) je největším zástupcem celé čeledi jelenovitých a je blízkým příbuzným našeho losa evropského. Zoologové rozlišují pět zeměpisných ras, z nichž opět kanadská patří k největším. Býci kanadského losa mohou dosáhnout váhy až osmi metráků a jejich lopatkovité paroží často překračuje dvacet kilogramů. Rekordní trofej má prý rozpětí 197 cm, 48 výsad a váží téměř půl metráku!
Na rozdíl od jelenů wapiti je los samotářské zvíře, které se většinou neživí trávou, ale převážně větvičkami. Jeho anglický název moose údajně vznikl z indiánského označení v jazyce Algonkinů a znamenal prý „požírač větví“. Aby se uživil, musí denně spořádat několik desítek kilogramů čerstvých výhonků. Zvláště samci v období, kdy jim dorůstají parohy, spásají obrovské množství potravy. Proto bývají ke spatření v nízkých vrbových porostech, které vyrůstají na zanesených bobřích tůních. Tento biotop má v kanadské angličtině i své označení moose meadows – losí pastvina.
Největší pochoutkou losů jsou však vodní rostliny, proto je často můžeme spatřit v bažinách, kde jsou ochotni se za svými lahůdkami i hodně hluboko potopit. Jejich stravovací návyky jim často způsobují problémy především v oblasti severského lesa – tajgy. Los totiž nemigruje na jih jako jeho příbuzný sob a v zimním období, kdy zamrznou tůně a v tajze je nedostatek čerstvých větviček, trpí velkým hladem. Ten může způsobit, že ztrácí svoji plachost a může zaútočit i na člověka. Je například popsán případ, kdy hladem šílená losice zaútočila na závodnici se psím spřežením a mohutným kopancem přední nohy zabila vůdčího psa.
Velmi často můžeme spatřit losice s jedním či dvěma mláďaty. Ta se totiž drží s matkou až do dvou let svého života. Přes veškerou péči, kterou losice svému potomstvu věnují, však přežije první rok života jen 20 % mláďat. Většina z nich padne za oběť medvědům grizzly, vlkům nebo tuhým zimám. Také losí samci jsou v období říje nebezpeční a je nutno zachovávat bezpečnou vzdálenost.
Americká angličtina používá označení deer, tedy jelen, ještě pro několik dalších živočichů. Nejedná se však o jeleny, nýbrž o jelence (Odocoileus). Jsou menší a křehčí než evropští jeleni a mnohem více připomínají nadměrně vyrostlé srnce. V Kanadě jich žije několik druhů. Nejznámější jsou jelenec ušatý a jelenec běloocasý. Jsou to velmi ladně se pohybující zvířata, která patří k nejlepším skokanům v kanadské zvířecí říši. Jelenec běloocasý je schopen vyskočit až 2,6 m do výše a 9 m do dálky a dokáže běžet až šedesátikilometrovou rychlostí. Poznáme ho velmi snadno, neboť při útěku zdvihá ocas do výše, a ukazuje tak jeho bílou spodní stranu, což působí jako výstražný signál pro ostatní členy stáda.
Celou kanadskou jelení rodinu doplňuje sob polární (Rangifer tarandus), který je typickým obyvatelem tajgy a tundry. Je velký cestovatel a často ho lze spatřit v obrovských stádech při každoroční migraci, kdy se vydává do tundry za bujnou vegetací krátkého arktického léta a na zimu pak putuje na jih do tajgy. Sob je jediným jelenovitým druhem, u kterého má parohy i samice. Nejsou sice tak mohutné jako u samců, ale k ochraně mláďat proti šelmám postačí. Proto je samice ztrácí až počátkem léta, kdy už porodily mláďata, zatímco samci je shazují již po podzimní říji.
V horách Britské Kolumbie lze vzácně zahlédnout menší skupiny horských sobů, které mají trochu nelogicky opačnou migraci. Na zimu vystupují výše do studenějších poloh, kde je více sněhu a je snadnější dosáhnout na mech a lišejník ve větvích stromů. Horští sobové patří k ohroženým druhům a z celosvětové populace asi 2700 kusů jich většina žije právě v kanadských horách.
I když se sob anglicky řekne reindeer, ani tady se anglicky mluvící Evropané s Kanaďany neshodnou. Všichni kanadští sobi se označují indiánským názvem caribou, a to i ve vědecké literatuře. Jediné soby pod názvem reindeer najdeme v celé Severní Americe pouze ve spřežení Santa Clause!