Vatikánská muzea

Osmadvacet v jednom

Městský stát Vatikán je maličká enkláva uprostřed Říma, rozlohou i počtem obyvatel vůbec nejmenší stát na naší planetě. Okolní Řím se nejrůznějšími pamětihodnostmi jen hemží, přesto by si jeho návštěvník měl vyšetřit čas a navštívit také slavná Vatikánská muzea. I když jen na pár hodin a se smutným zjištěním, že z první návštěvy si sotva odnese více než zmatenou vzpomínku na ohromující zážitek ze složitého komplexu budov s dvaceti nádvořími a rozlehlými zahradami, třemi stovkami schodišť a nekonečnými galeriemi plnými uměleckých děl. Mezi nimi určitě tu a tam pozná leckteré z těch, jež odedávna, takřka důvěrně, zná z učebnic a uměleckohistorických knížek…

Počátek Vatikánských muzeí lze klást už do 15. stol., do období, kdy se papežové po téměř stoletém trucování v „avignonském zajetí“ vrátili roku 1378 do Věčného města. Nevlídné, po léta zanedbávané papežské sídlo ve Vatikánu se muselo přizpůsobit novým nárokům – nyní už nikoliv jako pevnost s mocnými hradbami a věžemi, ale především jako pohodlná rezidence, splňující nejvyšší kritéria reprezentace. I nadále se sice nad Tiberou tyčil Andělský hrad, spojený s papežským palácem únikovou chodbou, ale to už jen pro případ krajní nouze.
Byla to doba italského quattrocenta, období rané renesance hledající zatím svoji tvář ve vzdálené Florencii, ale tu a tam už zasahující svými podněty i do střední Itálie a přímo na papežský dvůr. Velkou roli v tom sehrál vzdělaný humanista Tommaso Parentucelli, který byl roku 1447 zvolen papežem a přijal jméno Mikuláš V. Často se připomíná jako ten, kdo rozhodl o renesanční novostavbě svatopetrského chrámu, realizované ovšem daleko později, a dal proto strhnout chátrající baziliku z počátku 4. stol. Za jeho pontifikátu se též konečně přestalo s ničením antických památek, které až do jeho doby sloužily po celá staletí coby „pozůstatky pohanské minulosti“ jako laciný zdroj stavebního materiálu a suroviny pro vápenky. Mramorové sochy, stejně jako zdobné architektonické články, se daly dobývat přímo na Foru Romanu a v jeho okolí.
Humanistické nálady rané renesance, obracející se ke klasické řecké a římské kultuře jako nejdokonalejšímu projevu lidského ducha a umělecké tvořivosti, vedly tehdy k založení dvou skvělých institucí při papežském sídle: knihovny a uměleckých sbírek. A to, vlastně poprvé, už nikoliv s důrazem na kulturu prvotního křesťanství v císařském Římě (tedy na sbírání svatých ostatků a dalších posvátných předmětů jako dosud), ale na řeckou a římskou kulturu jako celek.
Vatikánskou knihovnu založil papež Sixtus IV. v roce 1475 a nedlouho poté začalo budování antických sbírek, i když zpočátku spíše jen jako dekorace paláců. Počátky jsou spjaty s existencí tzv. Belvederu, letohrádku postaveného za Inocence VIII. a spolu s novostavbou Bramantových spojovacích křídel po roce 1503 rozšiřujícího dosavadní rezidenci dále k severu. Uměnímilovný Julius II. ho upravil a ozdobil klasickými skulpturami – mj. sem byl roku 1503 umístěn slavný Apollón (později proto nazývaný „Belvederský“) i proslulý Láokoón nalezený roku 1506 na Esquilinu, jedno z bezpochyby nejslavnějších sousoší, jaké se ze starověku zachovalo. Krátce nato, za Lva X., byly některé antické sochy instalovány i do interiérů starého paláce, například do Raffaelovy lodžie. A přicházely další a další předměty. Z roku 1555 přitom pochází už první výslovná zmínka o sbírkách – i když zatím jako o jakémsi „kabinetu zvláštností“ při zmíněné knihovně.
K dočasné stagnaci v budování sbírek došlo po tridentském koncilu a za energického nástupu protireformace s moralistním odmítáním všeho nad rámec katolické víry, tedy i s odmítáním „pohanské“ antiky – pikantní osud Michelangelova Posledního soudu v Sixtinské kapli, kde byly všem obnaženým postavám přimalovány alespoň roušky kryjící jejich nahotu, je toho skvělým příkladem. Ale i přes stagnaci v budování sbírek pokračoval alespoň vědecký zájem o získávané cennosti. Ne-li z estetického, pak alespoň z čistě archeologického a historického hlediska. A hovoříme zatím stále o knihovně.
Obrat přišel po roce 1700. Nejprve se záměrem shromažďovat a studovat antické (křesťanské i jiné) nápisy. O tři desetiletí později knihovna získala větší množství starých rukopisů a asi 200 antických váz. Dá se říci, že celá následující tři století byla dobou velkorysého a postupně už systematického budování sbírek.
Jak už bylo řečeno, zatím jsme stále hovořili o knihovně. V roce 1756 však Benedikt XIV., vzdělanec a reformátor, založil při knihovně malé Křesťanské muzeum, zaměřené především na starokřesťanské a středověké umění. Postupem času pak přibývaly i další, různě specializované sbírky. Nástup klasicismu a s ním spojené obnovení zájmu o staré řecké a římské umění vedly ke vzniku tzv. Profánního muzea, které „pro zachování památek římské antiky“ založil v roce 1767 Benediktův nástupce Kliment XIII., a posléze i k Pio-Klementinskému muzeu (Museo Pio Clementino) za papežů Klimenta XIV. a Pia VI. v letech 1771–1793, z instalačních důvodů už s novými vlastními prostorami. Museo Chiaramonti a Lapidárium z let 1807–1810 měly obsáhnout další sbírku sochařských děl… a vzápětí následovaly další a další.
Nelze pominout ani význam odborníků, kteří se na formování sbírek podíleli. V letech 1763–1768 zde jako „komisař starožitností“ pracoval nestor bádání o antickém starověku Johann Joachim Winckelmann, v letech 1802–1822 pak jako „generální inspektor starožitností a krásných umění“ slavný sochař Antonio Canova, jeden z nejvýznamnějších představitelů klasicismu a zároveň také citlivý restaurátor. Ostatně právě on se výrazně podílel na konečné podobě vatikánských interiérů a připomíná ho i jeho slavná socha Persea s hlavou Medúsy, kterou od něho zakoupil Pius VII.
Ale byly tu i nové okruhy zájmu. Velké objevy etruské kultury na počátku 19. stol. vedly k založení Etruského muzea Řehořem XVI. (1837) a vatikánským sbírkám se nevyhnula ani vlna nadšení starým Egyptem, které zachvátilo Evropu po Napoleonově dobrodružné expedici. Sedm let po Champollionově rozluštění egyptského písma založil týž papež Egyptské muzeum (1839) a o pět let později ještě tzv. Gregoriánské profánní muzeum v Lateránském paláci na opačné straně města (1844). Další sbírku „křesťanských starožitností“ založil nato Pius IX. v roce 1854.
Zdá se, že je obtížné pokračovat v tomto výčtu, aniž by čtenář nezačal netrpělivě poposedávat. Dodejme proto už jen to nejpodstatnější. V roce 1932, za Pia XI., vznikla slavná Pinakotéka, zpřístupňující konečně nesmírné bohatství obrazů uloupených Napoleonem a vrácených po Vídeňském kongresu. V 15 místnostech samostatné budovy se můžeme setkat s Giottem, Simonem Martinim, Fra Angelikem a dalšími mistry quattrocenta, ale i s Raffaelem, Leonardem a Tizianem, z barokních a klasicistních mistrů pak s Poussinem či van Dyckem. Nynější skladba muzeí zahrnuje i sbírky kočárů, uniforem a podobných historických předmětů, stejně jako sbírku etnografickou v Etnologickém muzeu Anima Mundi otevřeném v roce 1970.
Vedle toho si musíme připomenout i docela mladou, ale cennou Sbírku současného umění z roku 1973, zahrnující mimo jiné díla Goyova, Rodinova, Matissova a Rouaultova, zastoupeni jsou také Gauguin, Redon a skupina Les Nabis, Chagall, Zadkin, Modigliani, stejně jako Ensor, Kirchner se skupinou Die Brücke, Kandinskij, Braque, Munch a desítky dalších významných osobností 20. stol.
Skvělou prezentací výtvarného umění své doby jsou však i samy prostory paláců, v nichž jsou sbírky muzeí instalovány. Prastará kaple Mikuláše V. zdobená freskami Fra Angelica, komnaty (Stanze) s Raffaelovými nástěnnými malbami, galerie zdobené bruselskými tapiseriemi a nástěnnými malbami geografických map, nádherně zdobené borgiovské komnaty a prostory knihovny – i zde se střídají jména těch nejvýznamnějších umělců od středověku až do 18. stol. Proto se jim budeme podrobněji věnovat v následujícím článku.
Vatikánská muzea sestávají z osmadvaceti víceméně samostatných sbírek a komplexů historických interiérů, obsahujících na 20 000 aktuálně vystavených děl (ze 70 000 v jejich vlastnictví). Uondanému návštěvníkovi, celé hodiny se prodírajícímu hloučky otupělých turistů se sluchátky audioprůvodců na uších, budiž útěchou, že pro upevnění dojmů doma v papučích a snad i s perspektivou budoucích návratů si může pořídit skvělou pomůcku: důvtipně vymyšleného a po faktografické stránce precizně napsaného průvodce všemi sbírkami. Je zde k mání za celkem rozumnou (dotovanou) cenu v několika jazykových verzích. A my se na následujících stránkách pokusíme aspoň o stručný přehled toho nejvýznamnějšího, co ve Vatikánských muzeích lze spatřit.

Vatikánská muzea