Když se mluví o konfucianismu, lidé mimo Asii pokládají za ústřední postavu tohoto učení starověkého čínského učence Konfucia a představují si, že centrem jeho nauky je dodnes Čína. V obou případech jde o omyl.
Termín konfucianismus, který se vžil na Západě, není příliš šťastný, protože se v něm zdůrazňuje vazba jen na tuto jedinou osobu. V čínském pojmenování se Konfuciovo jméno přímo neobjevuje. Příslušný termín je žu-ťiao, což doslova znamená „nauka vzdělanců, literátů“ a jeho korejské čtení je jugjo. Korejci (stejně jako Číňané) bývají při hovoru s cizinci velmi překvapeni, když zjistí, že na Západě se představy o této nauce pojí téměř výhradně s Konfuciem. Pro Korejce je totiž ústřední postavou konfucianismu čínský učenec Ču Si, který žil v letech 1130–1200, asi 1700 let po Konfuciovi. A správná není ani západní představa o tom, že toto učení dodnes žije hlavně v Číně. Od 17. stol., kdy čínský císařský trůn získala mandžuská, tj. nečínská dynastie Čching, začali se Korejci považovat za poslední dědice staré čínské civilizace a prosazovali dokonce ideu, že „střed“ světové civilizace se přesunul z Číny do Koreje.
K prvnímu setkání obyvatel Korejského poloostrova s konfucianismem došlo nejspíš někdy v 1. stol. př. n. l. a od té doby byl v Koreji spolu s buddhismem a šamanismem jedním ze tří hlavních ideologických směrů. Teprve za dynastie Čoson ale nastala zlatá éra konfucianismu, který se tehdy stal hlavní státní ideologií. Konfuciánské zásady ovládly veškerý život a zkoušky ze znalosti konfuciánských spisů musel složit každý, kdo chtěl něco znamenat. Mladí korejští vzdělanci byli vedeni v mnoha směrech ještě přísněji než Číňané. Museli se vyhýbat jakémukoli rozptýlení (zálibě v nápadných oděvech, vybraných jídlech, v sexu, ale dokonce i v hudbě a v hraní šachů) a směli číst prakticky jen klasické čínské knihy. Přestože měli Korejci od roku 1446 originální písmo pro zápis textů v korejštině, „opravdové“ učence zajímaly jen texty v klasické čínštině.
Mimořádně váženými osobami se pod vlivem konfucianismu stali učitelé a zůstávají jimi i v dnešní Jižní Koreji. Do současnosti se zachovalo úsloví, že „rodiče dítě živí, ale učitel je vychovává“. Morální závazek žáka k učiteli se blížil závazkům syna k otci – také tato tradice je stále živá. Konfuciánské školství má v Koreji velmi dlouhou tradici. První Národní akademie Kukčagam v Kesongu vznikla již za dynastie Korjo v roce 992, nejstarší dosud živou obdobou západních univerzit je Národní konfuciánská akademie Songkjongwan v Soulu, která byla založena roku 1288. Kromě škol na nejvyšší úrovni působilo v Koreji také několik desítek hjanggjo (oblastních konfuciánských akademií), které připravovaly děti z nejvyšších vrstev k úřednickým zkouškám. Zejména v 16. a 17. stol. měli Korejci i několik vlastních filozofů, kteří dále rozvíjeli Ču Siho neokonfuciánskou nauku a získali uznání i v Číně.
S Ču Siho učením byl úzce spjat i život jangbanů – příslušníků tradiční korejské aristokracie. Pokud se někdy o Japonsku mluví jako o zemi samurajů, mohlo by se stará Korea označit za zemi jangbanů. Odhaduje se, že k nim v různých údobích éry Čoson patřilo 9–16 % populace, takže šlo o vrstvu poměrně početnou. Na rozdíl od samurajů jsou ale jangbani ve světě téměř neznámí.
Doslovný význam slova jangban je „dvě skupiny“, čímž se míní dvě skupiny úředníků – civilních a vojenských hodnostářů. Oficiálně bylo úkolem jangbanů vytvořit z Koreje ideální konfuciánský stát, takže měli jedinou povinnost: věnovat se studiu konfuciánských klasiků. K tomu, aby se někdo stal jangbanem, musel složit obtížné úřednické zkoušky. V tomto směru se jangbani podobali čínským úředníkům, v Koreji ale hrála velkou roli dědičnost. Teoreticky stačilo, když měl kandidát aspoň jednoho jangbana mezi předky v předchozích čtyřech generacích, ve skutečnosti ale téměř všichni uchazeči pocházeli přímo z jangbanských rodin. Všechny důležité úřady tak na dlouhá staletí ovládli lidé z několika málo vyvolených rodů. Navíc se v Koreji ustálil zvyk, že mezi jangbany patřili i potomci mužů, kteří vykonávali úřední funkci, ale jejich děti takovou funkci neměly. A to byla situace diametrálně odlišná od Číny.
Jinak ale základní struktura společnosti vycházela v Koreji za éry Čoson striktně z konfuciánského učení a byla velmi podobná jako v Číně. Platilo tradiční dělení na čtyři základní skupiny: učence, rolníky, řemeslníky a obch…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Jižní Korea