Konec století 17. a celé století 18. přineslo nebývalý rozvoj skotské aktivity a tvořivosti – toto období se také ve Skotsku nazývá dobou osvícenství. Tehdy zde došlo k několika objevům, které zásadním způsobem ovlivnily život lidí nejen ve Skotsku, ale na celém světě. Připomeňme alespoň penicilin a telefon – bez těchto skotských vynálezů si dnes nedovedeme život ani představit. Ale je tu i mnoho jiných objevů, k nimž Skotové svou invencí přinejmenším přispěli, přestože si je občas zapomněli patentovat.
Ač je historie pneumatik nerozlučně spjata se jménem Johna Dunlopa, byl to původně nápad Skota R.W. Thopmsona, který myšlenku gumové pneumatiky s vnitřní duší poprvé zveřejnil. Další vynálezce, Mackmillan Kirkpatrick (1813—1878), byl skotským kovářem, který sestrojil první velocipéd. Jeho „frajerský“ kůň však od jezdce vyžadoval, aby se odrážel od země nohama. Později byla přidána zalomená hřídel a pedály a první jízdní kolo bylo na světě, i když rám zůstal dřevěný a kola byla ještě bez pneumatik. Bohužel, Kirkpatrick svůj bicykl nepatentoval.
Každý školák zná historku o Jamesi Wattovi (1736—1819), sledujícím pokličku na hrnci nazvedávanou tlakem páry… Jedná se však pouze o legendu. Parní stroj vynalezli Angličané Savery a Newcomen, ale teprve Wattovy úpravy izolace válce, oddělený chladič, regulátor rychlosti a další patentovaná vylepšení přinesly jeho praktické využití. Od té doby se stal parní stroj doslova hnací silou průmyslové revoluce a způsobil i převrat v dopravě. První vlaky by byly bez parní lokomotivy nemyslitelné.
Watt také poprvé použil termín ‘koňská síla’ a jeho jménem byla nazvána jednotka výkonu – 1W je práce 1 joulu za 1 sekundu. Wattova socha s jeho dvěma kolegy dnes stojí na čestném místě v centru Birminghamu.
Jeden z nejvýznamnějších fyziků 19. století, James Clerk Maxwell (1831—1879), se narodil v Edinburghu. Během své kariéry experimentálního fyzika se zabýval hlavně vztahem mezi elektřinou a magnetismem; učil v Aberdeenu, Londýně a Cambridgi, kde založil dnes světoznámou Cavendishovu laboratoř. Důležitý byl zejména jeho příspěvek k teorii světla, které definoval jako elektromagnetické vlnění. Jednotka magnetického toku (maxwell) je nazvána po něm. Studoval také barevné vidění a byl první, kdo experimentoval s barevnou fotografií.
Sir James Dewar (1842—1923) byl chemikem a fyzikem, který se zabýval zkapalněním plynů za velmi nízkých teplot. A během tohoto výzkumu vynalezl roku 1870 termosku – nádobu, jež dodnes slouží nejen v laboratořích, ale také v domácnostech. Spolu s dalším spolupracovníkem Abelem rovněž vynalezl bezkouřový střelný prach kordit.
Jedním z největších skotských vynálezců je bezpochyby mikrobiolog sir Alexander Fleming (1881—1955). I on byl jedním z mnoha Skotů, kteří našli uplatnění v Anglii. Jako první použil na lidech vakcínu proti tyfu a Salvarzan proti syfilitidě. V roce 1922 objevil mikrobiologické vlastnosti lyzozymu, bílkovinného enzymu. Zásadním Flemingovým objevem byl však penicilin. Objevil jej už v roce 1928, ale Nobelovu cenu za něj dostal až v roce 1945 (spolu s Floreyem a Chainem). Penicilin byl prvním antibiotikem a během druhé světové války pomohl zachránit mnoho lidských životů. Říká se, že Fleming objevil penicilin vlastně náhodou – studoval bakterie chřipky a všiml si, že na jedné zapomenuté misce se vyvinula plíseň, která bakterie zlikvidovala. Štěstí přeje připraveným.
Ačkoliv si Američané přisvojili vynálezce telefonu Alexandra Grahama Bella (1847—1922), je nepopiratelným faktem, že tento vynálezce se narodil ve skotském Edinburghu, kde také studoval. V roce 1870 přesídlil za oceán a v Bostonu se stal profesorem hlasové fyziologie. Pokračoval v práci, kterou začal v mládí se svým otcem – pomáhal hluchoněmým na principu tzv. ‘viditelného hlasového projevu’. Bell experimentoval s různými akustickými a rezonančními přístroji, pracoval na vývoji telegrafu, a toto vše vedlo k vynálezu telefonního přístroje, který je požehnáním i prokletím moderní doby. Jeho první telefonní zpráva se ozvala v červnu 1875. Byla určena jeho asistentovi a zněla: „Prosím, přijďte sem“.
Objev přenosu zvuku pomocí elektřiny byl řádně patentován a Bellova telefonní společnost vznikla o dva roky později. Bell rovněž založil Voltovu laboratoř; jež přispěla k pozdějšímu vynálezu gramofonu. Bell sám se později věnoval studiu létání: navrhl nosné křídlo, které mělo unést člověka a jeho skupina vyvinula projekt člunu s nosnými křídly.
Ve 20. století už ve vědě stále více převládá týmová práce – vědci z Roslinova institutu v Edinburgu nedávno zásadně přispěli ke genetickému výzkumu: byli první, kdo úspěšně naklonovali ovci Dolly. Její osud je veřejností stále bedlivě sledován, zejména poté, co se Dolly narodilo první jehňátko. Klonování má četné odpůrce, kteří poukazují na nebezpečné zahrávání si s přírodou. Dolly prý rychleji stárne a má potíže s klouby.
Skotská kultura
Skotsko obohatilo zejména světovou literaturu několika velkými spisovateli a jejich nesmrtelními díly. Ve skotské literární tvorbě se uplatnily tři jazyky – gaelština, skotština a angličtina.
Gaelština (Gaelic) je jednou z větví keltského jazyka, který se původně vyvinul v Irsku a byl známý už od 5. století. V gaelštině se dochovaly nejstarší lidové balady a ságy, a také takzvaná bardská poezie dvorních básníků – bardů. Bardské písně a hrdinské básně byly také součástí kulturního života klanů na Skotské vysočině. Gaelštinou ještě stále mluví obyvatelé severozápadních ostrovů a Skotské vysočiny.
Skotská angličtina (Scots) se vyvinula ze severoanglického nářečí a je dosud živá v jižním Skotsku, v oblasti mezi Skotskou vysočinou a Anglií. Její počátky jsou spojeny s rytířskou poezií ve 14. století, a uplatnila se i v literárním díle krále Jakuba VI. Po ztrátě skotské samostatnosti vznikaly v tomto jazyce první sbírky středověké a lidové poezie. Na tuto tradici navázal jeden z nejpopulárnějších skotských básníků 18. století, Robert Burns (1759—1796), který založil novou národní literární tradici. (Jeho satirická Óda na haggis je vzpomínána v článku Skotové u stolu.) Burnsův optimistický životní názor a sympatie se slabými a nevýznamnými se projevují i v jeho verších, které ho učinily nesmrtelným. Burns zemřel poměrně mladý – zůstalo po něm dílo oslavující krajinu, venkovský život a hlavně lásku. Ve svých satirických básních kritizoval pokrytectví, pýchu a krutost.
Od 18. století je většina skotské literatury psána v angličtině. Ovšem tato angličtina se od té klasické, anglické, liší zvukovou stránkou, přízvukem i frazeologií a slovní zásobou – řadou ryze skotských výrazů, které mají kořeny v gaelštině.
Patrně nejznámějším skotským autorem je sir Walter Scott (1771—1832), romantický básník i prozaik. Scott byl edinburským rodákem a vystudoval tam i právo. Kromě 20 romantických románů (které psal anonymně) publikoval hlavně díla historická. Zaměřoval se na skotskou historii (Waverley), středověké legendy (Ivanhoe) a reformační hnutí. Světově proslulé jsou jeho epické básnické povídky Marmion a Jezerní panna. Scottova tvorba ovlivnila jak francouzské romanopisce, hlavně Balzaca, tak i naše autory – k jeho odkazu se hlásil např. K. H. Mácha. Důkazem, že Scottovo dílo promlouvá i k dnešní době, je nové zfilmování románu Rob Roy z roku 1995.
Dalším právníkem z Edinburghu, který se vydal na literární dráhu, byl Robert Louis Stevenson (1850—1894). Začínal časopiseckými články, ale slávu mu přinesl až dobrodružný román Ostrov pokladů vydaný v roce 1883. Je známo, že pro mapu dotyčného ostrova použil plánek ostrůvku z ústí skotské řeky Forth, který dobře znal. Dobrodružný příběh Jima Hawkinse je dnes známý po celém světě, stejně tak jako kniha Černý šíp. Stevenson psal kromě dobrodružných románů také cestopisy, povídky, literární kritiky a eseje. Konflikt dobra a zla je v symbolické nadsázce zosobněn v postavách knihy Dr. Jekyll a Mr. Hyde. Stevensonovo chatrné zdraví – trpěl tuberkulózou – ho nutilo k cestám za sluncem. Na sklonku života odjel na ostrovy Samoa, kde také zemřel.
Doslova nesmrtelnou slávu si vydobyla literární postava Sherlocka Holmese, kterou stvořil lékař, sir Arthur Conan Doyle (1859—1930). Narodil se v Edinburghu a vystudoval medicínu – v lékařské praxi se mu však příliš nedařilo, a proto začal psát. První uvedení slavného detektiva na scénu v detektivce Studie v šarlatové roku 1887 znamenalo okamžitý úspěch. Modelem pro detektiva Holmese byl údajně jeden z Doylových univerzitních profesorů. Literární dvojice Holmes—Watson se stala klasickou předlohou pro mnohé další autory detektivního žánru. Když brilantní detektiv utrousí „jak prosté, milý Watsone,“ je čtenář vzápětí informován o logice detektivova uvažování. Holmesovký kult přetrvává dodnes a jeho fiktivní londýnské bydliště v Baker Street se stalo turistickou atrakcí. Po řadě příběhů se Sherlockem Holmesem, otiskovaných v časopise Strand Magazine, měl údajně Doyle tohoto hrdiny dost a pokusil se jej v předpokládaném posledním příběhu zabít. Rozhořčená čtenářská odezva však autora donutila, aby obdivovaného a milovaného Holmese v další detektivce znovu vrátil do života.
Výčet významných Skotů by nebyl úplný bez jména architekta a návrháře interiérů jménem Charles Rennie Mackintosh (1868—1928). Tento muž si vydobyl světovou proslulost jako skotský reprezentant secese. Jeho heslem v interiérech byla prostota, geometrické tvary, pravé úhly a jednoduché křivky. Mackintoshova architektura střídmých tvarů ovlivnila i vídeňskou secesi. K jeho vrcholným dílům patří dvě budovy v Glasgow: Granstonova čajovna a budova umělecké školy, kde uplatnil harmonickou koncepci pravoúhlých stavebních prvků. Nábytek s uměřenými vzory podle šablon a avantgardní pojetí vykládaného skla (známá je Mackintoshova růže) jej zařadilo mezi přední umělce své doby.
Ani v posledních desetiletích se vývoj skotské kultury nezastavil – stačí jen navštívit Edinburgh během tzv. ‘okrajového’ (Fringe) festivalu, kde se tradice prolíná s avantgardním pojetím. Talentovaní mladí Skotové už nemusejí hledat útočiště v Anglii. A pokud se ohlížejí po zahraničí, jejich zájem se dnes více přesunuje na evropský kontinent.