Na severozápadě Sicílie zasahuje srpovitým výběžkem do moře město Trapani. Ve zdejším přístavu se v roce 1282 vylodil Petr Aragonský a nechal se prohlásit králem. Španělé vytlačili z ostrova nenáviděné Anjouovce a na dlouhou dobu se ujali vlády. Připomínkou jejich přítomnosti jsou zdejší krásné barokní stavby i každoroční velikonoční procesí, jež do města přitahuje tisíce návštěvníků.
Procházíme se po městě, které za druhé světové války poškodily nálety spojeneckých bombardérů, a tak se nemůže pochlubit žádným velkolepým historickým centrem. Dochovala se ale řada krásných barokních památek ze španělských časů, například paláce na Via Garibaldi, katedrála San Lorenzo nebo palác Senatorio se sloupy a hodinami na konci ulice Vittorio Emanuele. Nás ale nejvíc zajímá barokní kostel Chiesa delle Anime del Purgatorio. Cestou k němu potkáváme muzikanty s hudebními nástroji v pouzdrech i skupiny dívek oblečených do dlouhých stejnobarevných plášťů, jak se shromažďují v okolních uličkách.
Malé náměstíčko před vchodem do kostela je plné lidí, další se tísní za zábranami uzavírajícími přístup z okolních ulic. Na provizorních praktikáblech stojí televizní kamery. Když se přesně ve dvě hodiny odpoledne rozezní kostelní zvony, ruch utichne a kameramani, fotografové i stovky diváků zaměří své pohledy na obrovské kostelní dveře, u nichž stojí představitelé města, velitelé místní policie ve slavnostních uniformách a nejváženější hosté tradičního velikonočního procesí. Z kostela pak vycházejí duchovní, kteří nesou dřevěnou sošku Krista, a objevuje se také první sousoší v životní velikosti, nesené dvanácti muži. Emotivní scénu rozloučení Ježíše s jeho matkou a apoštolem Janem před cestou k soudu dekoruje množství krásných živých květů, naaranžovaných na podstavci kolem trojice postav. Nosítka doprovázejí dívky s květinami v v rukou, oblečené do červených tunik a bílých pláštěnek s kapucemi.
Velikonoční oslavy v Trapani patří k nejslavnějším v Itálii. Obřady otevírá již v úterý procesí Panny Marie Bolestné, při němž je z kostela Purgatorio nesen posvátný obrázek ulicemi starého města až do provizorní kaple na náměstí Lucadelli, kde se u něho přes noc věřící modlí. Velkopáteční procesí je dědictvím španělské nadvlády nad ostrovem a připomíná velikonoční tradice ve Španělsku. V průvodu je neseno 20 dřevěných sousoší zvaných misteri, jež jsou uměleckým ztvárněním utrpení a smrti Ježíše Krista. Doplňují je nosítka se zdobenou prosklenou rakví, v níž je uloženo tělo mrtvého Ježíše, a socha Panny Marie Bolestné, oděná do černého pohřebního pláště. Velikonoční slavnost má v Trapani staletou tradici, na začátku 16. stol. existovala v podobě pašijových her. V roce 1612 Bratrstvo svatého Michaela Archanděla, jež procesí organizovalo, požádalo místní cechy, aby se ujaly péče o sousoší a nesly náklady spojené s jejich udržováním a výzdobou. Za to je mohou jejich zástupci nést v průvodu. Současná sousoší pocházejí ze 17. a 18. stol. Vytvořili je místní umělci, kteří kvůli hmotnosti potáhli dřevěné kostry postav látkou napuštěnou lepidlem a vymodelovali ji do tvarů těla. Jejich ztvárnění je velmi přesvědčivé, a to včetně nejrůznějších detailů a ozdob na oblečení či výzbroji vojáků.
Dobrovolníci s nosítky na ramenou procházejí ulicemi, kde je sledují místní občané, pro něž je procesí největší slavností roku, ale také tisíce návštěvníků z celé Sicílie i ze zahraničí. Nejlepší výhled mají z balkonů ozdobených květinami, odkud se dívají nejen samotní obyvatelé bytu, ale i jejich příbuzní či známí. Protože takovou možnost nemáme, vybíráme si místo na chodníku a vyhlížíme blížící se sousoší. Je třetí v pořadí a představuje Ježíše v Getsemanské zahradě, kde podle Bible bděl a modlil se tu noc, kdy byl zatčen. Další dramatická scéna, kterou vytváří pět postav, zachycuje Ježíšovo zatčení. Na ramenou ji nesou metalurgové oblečení do tmavě šedých plášťů se znakem svého cechu. Mužům, jichž je vždy nejméně deset, se říká massari. V pohřebním rytmu hudby, kterou vyhrávají kapely doprovázející průvod, se pohybují zvláštním kolébavým krokem, jímž rozhoupávají sochy na nosítkách, a tak jim dodávají zdánlivého oživení. Činnost nosičů řídí šéf týmu neboli caporale pomocí jakési dřevěné řehtačky nazývané ciaccula. Když s ní zatřepe, vydává zvuk podobný španělským kastanětám. Caporale dbá hlavně na to, aby váha každého sousoší byla rovnoměrně rozložena na ramenou všech nosičů od prvního okamžiku, kdy nosítka vyzvednou nahoru. Procesí se často zastavuje a nosiči odpočívají. Jakmile mají pokračovat, caporale udeří ciacculou do dřevěné konstrukce, aby upoutal jejich pozornost, zvoláním „a posto“ je vyzve k nástupu pod držadla nosítek a rozezněním ciacculy dá pokyn ke zvednutí. Pokud se sousoší při pochodu nebezpečně rozhoupe, massari zrychlí do malých krůčků, aby sochy nespadly na hlavy přihlížejících.
Také další misteri přesvědčivě zobrazují utrpení a smrt Ježíše Krista. Jedna ze scén přibližuje jeho bičování, další ukřižování nebo třeba den posledního soudu. Sousoší nesou zástupci cechu řezníků, tesařů, malířů, krejčích a mnoha dalších profesí. Procesí se klikatí ulicemi Trapani od páteční druhé odpolední celou noc až do sobotního rána, kdy se vrací ke kostelu Purgatorio, kam jsou sousoší na další rok uložena.
Svatý týden má na Sicílii i mnoho dalších podob. Procesí nazvané „Madona, která hledá svého syna“, se o Velikonoční neděli odehrává v městě Modica. Se sochou vzkříšeného Krista vynesenou z kostela sv. Marie prochází ulicemi. O půldruhé hodiny později se do ulic vydává další procesí se sochou Madony. V poledne se setkávají na náměstí před kostelem v působivém finále, kdy se černý plášť sveze z ramen Panny Marie oblečené do modrých šatů a davy lidí nadšeně volají, když líbá svého nalezeného syna, což je znamení, že nastaly Velikonoce. Dramatický Tanec ďáblů ožívá o Velikonocích na náměstí v malém Prizzi, kde vesničané s velkými hrůzostrašnými železnými maskami tančí ulicemi a „sbírají“ duše obyvatel. Zajímavá je také lidová slavnost s názvem La Diavolata e l’Angelicata, která se odehrává v Adranu, vesničce na úpatí Etny. Je to slovní bitka mezi ďábly vedenými Luciferem a andělem zosobněným dítětem. Zvítězí v ní samozřejmě dobro nad zlem.
Svatý týden je na procesí, slavnosti a obřady nejpočetnější. Sicilané však často slaví během celého roku. Je to příležitost pro setkání jejich velkých rodin, k nimž neodmyslitelně patří i bohatě prostřené stoly.
Další články z vydání o Sicílii zde