V druhé polovině 19. století byla pověstná skaliska při jižním pobřeží australského státu Nový Jižní Wales postrachem všech lodí, které směřovaly do nevelkého přístavu Port Campbell. Mnohé z nich nedopluly a jejich vraky pak dlouho ležely na mělčinách a jen zvyšovaly už tak zlou pověst těchto břehů. Po sta letech se stala právě tato skaliska největší turistickou atrakcí státu. Hrůzu nahánějící pobřeží je nyní považováno za vůbec nejmalebnější část australského pobřeží. Vyhlídkovou silnici zvanou Great Ocean Road, která vede podél srázných, vysokých klifů nemůže opomenout žádný návštěvník. Ostatně i sami Australané tudy rádi jezdí. Celá tato pobřežní část je nyní chráněna jako národní park Port Campbell a slouží jako turistické a rekreační zázemí relativně nedalekého Melbourne.
Naše cesta z Melbourne ke známým Dvanácti apoštolům nezačala dobře. Bylo 6. ledna, tedy vrcholící australské léto, ale počasí oněch dnů připomínalo podzim. Mraky ležely skoro na zemi, co chvíli se rozpršelo a od zamženého moře foukal studený vítr. Naše stísněná nálada odpovídala stavu počasí. Jako správní cestovatelé, zvyklí dívat se na svět hledáčkem fotoaparátů a kamer, trnuli jsme obavami o kvalitu snímků – bude-li vůbec co fotit.
Velká oceánská cesta směřující z Melbourne na jihozápad poprvé opustila pobřeží u zátoky Apollo Bay, aby vnitrozemím proťala nejjižnější mys této části pobřeží nazývaný Cape Otway. Celý poloostrov, porostlý hustým lesem, je chráněný jako národní park. Dominují mu různé druhy eukalyptů, z jejichž kmenů a větví se ve větru plácají zmáčené pásy odloupané kůry. Prší. Ostatně, co jiného lze v deštném pobřežním lese očekávat. Kapky deště kaskádovitě padají z korun obřích šedesátimetrových horských eukalyptů (Eucalyptus regnans) do korun vysokých eukalyptů, pak sklouznou na listy středního stromového patra, odtud na křovinný a bylinný podrost až je nasaje nejnižší mechové patro. Svěží podrost kapradin a trav je pro návštěvníka takřka nepropustný. A tak si tento dramatický, smaragdově zelený a vlhký poloostrov žije svým životem, aniž by byl lidmi příliš znepokojován.
Přímořská plošina
Když se oceánská cesta vydá na chvíli do vnitrozemí, obklopí ji travnaté polosuché louky. Pastviny, kde se popásají toulavá stáda krav a ovcí, snad nejvíce překvapí tím, že jim chybí pestrost lučních květů. Je to jen unavená zeleň, která jako koberec překrývá lehce zvlněnou až plochou krajinu. Těžko si představit, že pod jejím povrchem leží několik set metrů mořských uloženin – vrstvy hrubých a jemných písků, hlubokomořské jíly a zase písky a úplně dole souvrství vápenců proložená dalšími vrstvami jemných jílovitých hornin. Nekonečně dlouho bylo celé toto území dnem moře, které přiléhalo k prastaré části australského kontinentu. Až celkem nedávno, koncem třetihor, bylo toto dno jako obrovský blok vyzdviženo nad mořskou hladinu a stalo se součástí Austrálie.
V monotónní krajině nás přece jen čekalo malé překvapení: pastviny se na jednom místě zhouply do mělké prohlubně a na jejím dnu ležela zarostlá mokřadla a nevelká jezírka. A je tu také náležitě živo. Asi třicetihlavé hejno husovců strakatých ostražitě sleduje vůz, který zpomaluje, zatímco ibisi žlutohrdlí a kolpíci královští se nerušeně dál věnují své činnosti – nekonečnému přebírání bahna. Kdyby bylo zle, husovci je určitě upozorní. Patrně stejného názoru jsou i čiperné čejky tříbarvé.
Ačkoli jsme už docela blízko oceánu a Portcampbelského národního parku, vidíme jen daleký jižní obzor, za nímž kdesi na jižním pólu leží Antarktida. Počasí se váhavě zlepšuje a my se těšíme, že konečně spatříme to, co jsme tolikrát viděli na fotografiích a v přírodovědných filmech – Dvanáct apoštolů, Loch Ard Gorge, Sentinel Rock, The Arch i London Bridge. Všechny je známe, a tak jako bychom jeli navštívit staré přátele.
Pohled na Jižní oceán se otevřel náhle a přinesl nám překvapení a údiv beze slov. Žádná fotografie ani film nemůže vtěsnat do svého vymezeného rámečku ty obrovské dimenze. Propastnou hloubku klifu. Kilometry rozervané skalní pobřežní linie. Mohutnost skalních trosek. Všechno je neuvěřitelně velké. Bouřlivý příboj na úpatí klifu je tak vzdálený, že ho není skoro slyšet. Zato je však cítit v nohách, jak se pod údery vln chvěje zem.
Právě toto zpěněné vlnobití je onou údernou silou, která bez oddechu útočí na pevninu, aby vrátila oceánu území, které mu odnepaměti patřilo. Rozeklaná a jakoby vroubkovaná linie břehů, podobná krajkovému lemu kontinentu, i trosky skal daleko v moři na první pohled prozrazují, že pevnina tento boj s mořem prohrává. To, co nazýváme malebným či dokonce romantickým pobřežím, je ve skutečnosti válečná fronta dvou odvěkých živlů vody a země: S ústupovým vojem porážené souše, s hlavním válečným polem na kontaktu vln a skal (i na plážích, kam se boj přenáší za přílivu a při bouřích). S útočnými proudy, které obkličují a podkopávají oslabené skalní bloky. S průnikovými kanály v místech, kde jižní oceán prolomil obrannou hradbu Austrálie. A pak je tu i skrytá podvratná činnost v podzemí. Jeskyně a jeskyňky vyhloubené na úrovni mořské hladiny jsou mnohdy jen vstupními branami, za nimiž pokračuje mohutné tunelování. Vlny tady ve vlhké tmě pronikají desítky, ba stovky metrů do vnitrozemí. Je to příprava na otevření nové fronty, až bitva na dnešním pobřeží bude za pár tisíciletí vybojována.
Londýnský most (London Bridge)
Nejmalebnější skalní kreací zdejšího pobřeží býval po staletí London Bridge, Londýnský most. Vybíhal několik set metrů do moře dvěma odvážně sklenutými oblouky, které vyhloubily vlny do skalního ostrohu. Od doby, kdy Australané osídlili zdejší pobřeží, lákal most k dlouhým romantickým procházkám. Z jeho nejzazšího konce daleko nad mořem byl jedinečný pohled zpět na pobřežní klif – se všemi jeho jeskyněmi, pilíři, deskovitými skalními bloky. Teprve odtud z dálky náležitě vynikla mohutnost až 80 metrů vysokého skalního klifu s téměř kolmými stěnami. Úchvatný byl i pohled na odkrytý profil nesčetných vrstev různých mořských usazenin. Vodorovné vroubkování zdůrazněné místy skalní římsou prozrazovalo stupeň odolnosti každé vrstvy vůči větru, dešti a slané vodní tříšti, která podél klifu neustále víří.
Po mostě přešly za dobu jeho existence snad desetitisíce lidí. Když se za touto lákavou vyhlídkou vydali 15. ledna 1990 dva mladí lidé, netušili, že jdou vstříc nevšednímu dobrodružství i legendě o sobě. Je otázkou, zda to byly lehké lidské kroky, úder zvlášť bouřlivé vlny nebo zda čas dlouho připravované katastrofy právě dozrál. Ale ve chvíli, kdy dvojice došla na vyhlídku nad druhým obloukem, těleso mostu se začalo chvět, cesta nad prvním obloukem se prohnula a pak se před vyděšenýma očima výletníků s rachotem propadla do moře. Ti dva zůstali uvězněni na mostní trosce, která se rázem stala ostrovním skaliskem. Představa, že by bylo možné skočit z té obrovské výšky do příboje a doplavat na břeh se rovnala myšlence na sebevraždu. Naštěstí australská pobřežní hlídka je spolehlivým strážcem bezpečnosti a trosečníky zachránila helikoptérou. Od té doby vyprávějí doma tuto neobyčejně šťastnou příhodu cestovatelé a turisté ze všech kontinentů, kteří toto místo navštívili a spatřili zřícený oblouk nyní ještě proslulejšího mostu.
Dvanáct apoštolů (Twelve Apostles)
Galerie abstraktních skulptur lemuje klifové pobřeží východně od Londýnského mostu v délce několika kilometrů. Snad to kdysi bývaly také pilíře skalních mostů nebo zvlášť odolné skalní bloky v hradbě pobřežního klifu, které jako pevnosti odolaly útokům moře. Dnes to však jsou nedostupné ostrovní trosky, na jejichž římsách s oblibou hnízdí mořští ptáci. Nejčastějšími hosty bývají terejové australští, racci, rybáci a buřňáci tenkozobí. Dokonce jedno zdejší skalisko se nazývá Ostrov buřňáků.
Některé skální pilíře se hrdě tyčí jako černé věže, výškou přesahující českobudějovickou Černou věž. Jiné jsou nachýlené jako unavení poutníci. Všech těch dvanáct pomyslných postav se brodí mořem k pobřeží, ale to se od nich stále víc vzdaluje. Útočící vlny jako by každým úderem do jejich chatrných těl říkaly „z moře jsi a v moře se navrátíš“. A tak se i stane. Nakonec z nich zůstanou jen podmořská skaliska, která jako zosobnění zlých mořských duchů budou číhat na neopatrné lodě a lákat je do pasti.
Záliv Loch Ard Gorge
Na několika místech proniká moře do pevniny hlubokými, úzkými zálivy, které na první pohled připomínají norské fjordy. Nejdelší z těchto mořských „kaňonů“ sahá asi půl kilometru do vnitrozemí a postupně se zužuje. Jeho ústí mezi stěnami klifu jako by se chystalo spolknout obrovskou skálu, navíc proděravělou mořskou bránou. Jmenuje se Arch Rock. Je to místo obdivované všemi turisty a většina návštěvníků tady také svou prohlídku končí. Vyplatí se však jít podél propastných břehů do vnitrozemí, sledovat, jak zpočátku klidná voda, vehnaná do úzkých, je stále bouřlivější. V samém závěru se tyčí příčná, také kolmá stěna a vlny se před ní vzpínají jako splašení koně. Za odlivu se pod příčnou stěnou pomalu vynořuje malá pláž a nad ní se klene vstup do nějaké podzemní sluje. Podle místních zdrojů je tam prý podzemní chodba, ale nikdo neví, kam vede.
Tento pozoruhodný záliv (anglicky označovaný jako „gorge“, což je výraz pro rokli či horskou soutěsku) nese jméno lodi Loch Ard, která před jeho ústím ztroskotala. Pamětní deska vztyčená poblíž nešťastného místa stručně zaznamenává dávnou událost. Trojstěžník o výtlaku 1623 tun ztroskotal u těchto břehů za bouře roku 1878. Celá jeho posádka, unášená bouřlivými vlnami do tohoto zálivu, zde nakonec zahynula. Při pohledu dolů, na neustálé vlnobití člověku zatrne při pomyšlení na ty nešťastníky, pro něž nebylo z této pasti úniku. Břehy byly na dosah, ale kolmých skal nebylo možné se zachytit. A i když se to některému z plavců na chvíli podařilo, další vlna jej opět spláchla.
Tragedie Loch Ard nebyla u těchto břehů jediná. Na zdejších podmořských skaliscích ztroskotalo v druhé polovině 19. století mnoho lodí. Dokonce jeden úsek mezi Cape Otway a Port Fairy bývá nazýván Pobřežím vraků (Shipwreck Coast), protože tu ztroskotalo asi osmdesát lodí. Nejvíce u přístavního města Warrnambool. Bylo to v období intenzivního osidlování jižních břehů Austrálie a ještě intenzivnějších lovů velryb. Rybářské lodě právě u tohoto pobřeží čekávaly, až velryby jižní poplují na svém pravidelném tahu od Antarktidy do Velkého australského zálivu, kde vrhnou mláďata. Dnes je naštěstí tento surový lov nejen zakázaný, ale podívaná na velryby se stává dokonce velkou atrakcí. Davy nadšených lidí čekávají na břehu, až konvoj živých „ponorek“ se slavnostními gejzíry vyfrkávané vody propluje těsně podél skal. Občas tady některé velryby na pár týdnů i zůstanou, ale většina z nich pluje dál – za každého počasí.
Hromová jeskyně (Thunder Cave)
Pobřežní plošina je nudně plochá, řídce porostlá nízkými keříky, trsy pichlavé trávy a přímořskými tučnolistými bylinami. Oko nemá, čeho by se zachytilo, zato ucho znepokojuje vzdálené, tlumené dunění. Vyšlapaná pěšina jednoznačně směřuje k vytčenému cíli a turista tuší, co jej čeká. S jakými pocity však asi bloudili neznámým přímořským krajem první osadníci a kdo z nich jako první objevil tu obrovskou díru v zemi, ze které vycházelo dunivé hřmění? A ten omračující pohled do hlubiny! Vře to tam jako v pekelném kotli. Nárazy zpěněných vln se slévají v nekonečné hučivé burácení s rytmickými akcenty pověstné deváté vlny. V tom okamžiku vzedmutá masa vod vždy vyletí zvlášť vysoko po svislých stěnách propasti.
Pohled na dno, kde běsní vodní živel, je tak stresující, že mnozí turisté nemají ani odvahu vystoupit na dřevěný můstek zbudovaný na samém okraji obrovského jícnu. Ale ani z této vyhlídky nelze obhlédnout celou propast. Je vidět pouze protilehlou kolmou stěnu, která u dna mizí a přechází v jeskynní strop vymílaný vlnobitím. Právě tato jeskynní klenba zesiluje a znásobuje hukot podzemního příboje a mění ho v pekelné hřmění, které vychází na povrch zemním komínem jakoby z obřího trombonu. Po shlédnutí této propasti už vám pobřežní plošina vůbec nepřipadá nudná.
Na vzniku zdejšího jeskynního systému se podílela jak dešťová voda, prosakující nadložními pískovcovými vrstvami, tak moře, které všechny dutiny na úrovni své hladiny zaplavilo a příbojem je dál rozšiřuje. Hromová jeskyně, která vznikla na konci mořského tunelu, byla zvlášť rozsáhlá. Její chatrný strop už neunesl tlak nadložních vrstev, a tak se jednoho dne provalil. Na povrchu plošiny, asi 400 metrů od pobřeží, se otevřela propast, kterou lze nahlédnout do tajného dění v podzemí. Nabízí se otázka, kolik podobných chodeb a jeskyň leží pod nudným povrchem plošiny. Jisté je pouze to, že těchto 400-500 metrů pobřeží je odepsáno. V budoucnu budou vznikat nové Hromové jeskyně s provalenými komíny, nové zálivy Loch Ard Gorge. Každých 20 až 50 let se zřítí nějaká část podemletého pobřežního klifu. V geologicky krátké době několika tisíciletí bude mořské pobřeží někde tady, kde zeje otevřená Hromová jeskyně. Dvanáct apoštolů zmizí, ale z dnešního klifu se možná uchovají některé zvlášť odolné skalní bloky a jako osamělé skalní ostrovy budou vyznačovat dnešní pobřežní linii. Moře si bere zpět, co mu patří – má na to dost času.
My však čas nemáme. Itinerář je neúprosný. Při zpáteční cestě do Melbourne jsme se však ještě jednou, naposledy zastavili na pobřežní vyhlídce. Dvanáct apoštolů stálo v dešti a příboj jim jako bílá krajka zdobil okraje zmáčených rouch.