Slavnostní průvody spojované s triumfy antických vojevůdců vracejících se z vítězných tažení, stejně jako s korunovacemi nebo pohřby panovníků, bývaly od starověku předmětem zájmu letopisců i širokých mas obyvatelstva. V Praze bývala jejich dějištěm trasa ze Starého Města do chrámu sv. Víta a není divu, že se pro ni vžil název Královská cesta.
Dnes takto chápeme cestu od Prašné brány Celetnou ulicí na Staroměstské náměstí a pak, po průchodu uličkami za Malým náměstím, její pokračování přes Karlův most na Malou Stranu, odkud stoupá Nerudovou ulicí na Hradčany, k hlavnímu průčelí Hradu a do katedrály, do kaple sv. Václava. Její historie je komplikovaná, tím spíše, že ve starších dobách zahrnovala nejdříve návštěvu Vyšehradu s připomínkami prvních Přemyslovců a teprve za vlády Karla IV. jí byla určena konečná trasa. Ta měla vycházet z královského paláce (Králova dvora) na místě dnešního Obecního domu, ale ne všichni panovníci ji dodržovali a skutečný korunovační průvod proběhl poprvé vlastně až při korunovaci Albrechta Habsburského v roce 1438. Ale už v roce 1485 Vladislav Jagellonský dal přednost bezpečnějšímu sídlu na Hradě a výchozí bod i trasa průvodů pak byly dodržovány už jen z tradice – naposled při korunovaci Ferdinanda Dobrotivého v roce 1836.
Opuštěný královský palác zpustl a byl nahrazen jinými stavbami. Předně je tu zmíněná Prašná, původně Horská brána na samém začátku Celetné ulice, do níž vedla cesta od východu, tedy od Kutné Hory. Její předchůdkyně je zmiňována už v roce 1310, a když ji v roce 1475 Vladislav Jagellonský dal nahradit novostavbou podle projektu Matyáše Rejska, měla bohatě zdobená věž při královském paláci už spíše jen reprezentační poslání než skutečně obranný význam v systému městských hradeb. Po roce 1485 sloužila, mimo jiné, i jako skladiště střelného prachu (odtud její pozdější název) a pomalu chátrala. Po poškození za pruského ostřelování Prahy v roce 1757 byla už v tak špatném stavu, že pražští radní z ní dali z bezpečnostních důvodů otlouci všechnu výzdobu. Architekt Josef Mocker se při novogotické renovaci po roce 1886 musel řídit víceméně už jen svým úsudkem a výsledné dílo sochařů (mj. Ludvíka Šimka, Karla Dvořáka ad.), kteří zde vytvořili postavy zemských patronů a českých králů, nikdy nedošlo zaslouženého uznání.
Navazující Celetná ulice, proslulá velkými pletenými houskami zvanými „calty“, které nabízeli místní pekaři, byla už v románské době jednou z hlavních tepen městského organismu. Až na pár výjimek je tvořena domy středověkého původu, vykazujícími ovšem stopy úprav v různých slohových obdobích, často při zachování původních románských interiérů. Dva velké barokní paláce za Prašnou branou stojí na místě zaniklých budov Králova dvora; vpravo Pachtovský palác (čp. 585/33), kdysi majetek mincmistra hraběte Františka Pachta z Rájova, a naproti palác staré mincovny (čp. 587/36), kterou Pachtové po roce 1759 přestavěli na barokní palác se sochami Ignáce Platzera. Později zde bylo zemské vojenské velitelství, před nímž došlo 12. června 1848 ke střetu účastníků svatodušní mše s Windischgrätzovými vojáky, který byl roznětkou protihabsburského povstání.
Kubistický dům U Černé Matky Boží s barokní sochou Bohorodičky na protějším nároží (čp. 569/19) je dílem Josefa Gočára z roku 1912 a skvělou ukázkou toho, jak lze odvážnou moderní architekturu citlivě včlenit do historické zástavby. Poté následují dvě souběžné řady malebných domovních průčelí v barokním, klasicistním nebo historizujícím duchu, mnohé ještě s původními domovními znameními – teprve v tereziánském období byla v Praze zavedená červená čísla „popisná“ a daleko později modrá čísla „orientační“. A tak zde máme domy U Zlatého lva, U České orlice nebo U Zlatého anděla, dům U Šalamouna (čp. 592/23) s portálem z dílny Matyáše Brauna nebo barokní Buquoyský palác (čp. 562/20), dnes v majetku Univerzity Karlovy. Protější Millesimovský palác (čp. 597/13) je nápadný mohutným barokním portálem, zvláště půvabný je palác Hrzánů z Harasova (čp. 558/12), dílo G. B. Alliprandiho z r. 1702. Posledním z významných domů je Sixtův dům (čp. 553/3) z počátku 18. stol., se sochami Imperátorů z dílny Antonína Brauna. Celetná ulice zde ústí na rozlehlé prostranství staroměstského rynku, tedy na Staroměstské náměstí. Jeho dramatickým osudům i nejvýznamnějším památkám se budeme věnovat v samostatném článku.
Hned za Staroměstským náměstím se Královská cesta prodírá křivolakými uličkami na Křižovnické náměstí. To je dáno – moderně řečeno – selháním středověké urbanistiky. Nejkratší cesta k brodu přes Vltavu a pozdějšímu dřevěnému mostu (asi už v 10. stol.) vedla po trase nynější Kaprovy ulice. Jenže se stavbou Juditina mostu v 70. letech 12. stol. se situace změnila. Proč byl nový most, po řezenském druhý nejstarší kamenný most severně od Alp, situován podstatně jižněji než most dřevěný, nevíme, ale možná šlo o snahu vytvořit přímé spojení mezi Starým Městem a rozrůstajícím se podh…
Úplné znění článku naleznete zde