Téměř třísettisícové Vigo ležící u Ría de Vigo, nejjižnější ze všech Rías Baixas, je největším městem v Galicii, ale trochu paradoxně ani její metropolí, ani hlavním městem provincie Pontevedra, kam patří. I krátký pobyt stačí, aby návštěvník zaznamenal v centru města netypicky hojný výskyt pomníků, památníků a soch, ale rovněž velký počet hospůdek a restaurací, v nichž se servírují ryby, ústřice a všemožné jiné dary moře.
„Via Vigo“ aneb „přes Vigo“, takhle začínaly od roku 1873 až do začátku 21. stol. všechny telegramy, které odcházely ze Španělska do celého světa. Město se v poslední čtvrtině 19. stol. bleskurychle proměnilo z rybářského přístavu v nervové centrum mezinárodních telekomunikací. V uvedeném roce se ve Vigu usadila britská Eastern Telegraph Company (ETC), v té době největší telekomunikační společnost na světě, a propojila ho podmořským kabelem se svým ústředím v cornwallském Porthcurnu. Záhy následovaly kabely do Jižní Ameriky, Afriky, Indie, jihovýchodní Asie a nakonec až do Austrálie a na Nový Zéland. V roce 1896 ji následovala německá Deutsch Atlantische Telegraphengesellschaft (DAT), světová dvojka v oboru. Pikantní je, že obě firmy, jejichž země stály v obou světových válkách na opačných stranách konfliktu, sídlily ve stejné budově. O zvláštním smyslu dějin pro ironii i o španělské firmě Telefónica-Temasa-Tyco Marine, která po roce 1970, kdy skončila éra telegrafních kabelů, nastoupila s koaxiálními telefonními kabely a přístav ve Vigu vybrala jako jeden ze tří na evropském pobřeží Atlantiku coby jejich skladovací základnu, přemýšlím v Xardíns do Cable, Kabelových zahradách. U transatlantického přístavu ve Vigu bylo místo někdejších zásobníků, v nichž se skladovaly kabely, zahradně upraveno a jeden zásobník zůstal odkrytý i s nekonečnými smyčkami podmořského kabelu. Z informačních tabulí se tu člověk dozví řadu zajímavostí. Třeba to, že zaměstnanci ETC a DAT se svými rodinami přinesli do Viga různé sporty. Díky zájmu vyvolanému především Angličany tu byl v roce 1903 založen první fotbalový klub Vigo FC, o dva roky později následovaný klubem Fortuna – a od nich vedla přímá cesta ke vzniku dodnes existujícího a i českým fotbalovým fanouškům dobře známého klubu Real Club Celta de Vigo.
Od kabelového sila se můžeme vydat do města a žasnout, na kolik pomníků a soch narazíme. Jen pár kroků vedle stojí pomník Siempre Benefica (Vždy prospěšné) odhalený koncem roku 2020. Připomíná rok 1898, kdy Španělsko přišlo o svou poslední kolonii Kubu, odkud se vrátilo do země přes Vigo velké množství vojáků, od nichž dal stát ruce pryč a vůbec jim po návratu nepomohl. Zase jen pár kroků nás dělí od slunečních hodin z roku 1955. Vždycky měly pouze okrasnou funkci, i když ukazují čas velmi přesně. Chvíli mi trvá, než si v hlavě srovnám, jak je to s tou přesností, když mám na hodinkách 19:35 a sluneční hodiny ukazují pět odpoledne. Nakonec ne zcela překvapivě zjišťuji, že Slunce opravdu nelže. Zaprvé – je letní čas. Zadruhé – Španělsko používá na celém svém kontinentálním území středoevropský čas, i když geograficky leží v pásmu času greenwichského. Zatřetí – západní část Galicie už zasahuje dokonce do dalšího časového pásma (-1) neboli leží výrazně západněji než Greenwich – a proto je tu tzv. pravý sluneční čas ještě o těch 35 minut za greenwichským. Praktický dopad je ten, že ve Vigu je večer hodně dlouho světlo.
Přímo naproti vchodu do terminálu, který dnes obsluhuje obří výletní lodě, je umístěn památník galicijských emigrantů. Muž s kufrem v ruce odhodlaně kráčí po chodníku k terminálu, několik metrů za ním stojí žena s dítětem v náručí a vedle ní se gestem loučí další rodinní příslušníci, pojatí už jen jako plechová silueta. Od počátku 20. stol. odjeli z Viga tisíce obyvatel Galicie – v letech 1920–1933 tvořili více než polovinu všech španělských emigrantů. A i když památník zachycuje odjezd muže, za vidinou lepší budoucnosti se z Galicie často vydávaly i ženy – např. v roce 1926 tvořily ženy více než 42 % všech lidí z Galicie, kteří se vylodili v argentinském Buenos Aires.
Viděli jste už někdy dvoudílnou sochu? Ve Vigu vám to umožní současný galicijský sochař Francisco Leiro. Pár kroků od jachetního přístavu a také od plaveckého bazénu Královského jachetního klubu skáče do vydlážděného prostranství Plavec – torzo horní poloviny trupu s hlavou stočenou na stranu by se ale dalo snadno vykládat i úplně jinak. Zato druhá část díla na náměstí Estrela, to je realisticky zachycený kraulař, který mohutným záběrem rozráží dlaždice. Obě části od sebe dělí asi 500 m příjemné procházky podél kotvících člunů a parčíkem Xardíns das Avenidas. Mineme při tom četná další díla.
„Kolem Nautilu byly vody do vzdálenosti jednoho kilometru prosvětleny naším elektrickým světlem. Písčité dno bylo jasné a čisté. Spatřil jsem na něm muže z naší posádky ve skafandrech, vyhrabávající z písku poloshnilé sudy a rozpadlé bedny, ležící mezi zčernalými troskami. Z beden i sudů vypadávaly zlaté a stříbrné pruty, celé proudy piastrů a klenotů. Písek tím byl přímo poset. S drahocenným nákladem vraceli se námořníci do Nautilu, ukládali jej tam a odcházeli zas k nevyčerpatelnému lovišti stříbra a zlata. Rázem jsem vše pochopil. Zde se odehrála ona bitva z 22. října 1702. Zde ležely galéry, naložené zlatem pro španělskou vládu.“ Poznáváte? Ano, Dvacet tisíc mil pod mořem Julese Vernea, úryvek (překlad Václav Netušil) z kapitoly Zátoka Vigo. Slavný romanopisec věnoval zátoce Ría de Vigo jednu kapitolu, ale učinil z ní poměrně zásadní místo pro celý román, protože odtud pramenilo nezměrné bohatství, z něhož kapitán Nemo financoval i stavbu Nautilu. Popisovaná námořní bitva je historickou událostí z války o španělské dědictví, však také od Verneovy doby už byly do zátoky podniknuty stovky expedic. Legenda o tom, že největší poklad, jaký kdy přeplul přes Atlantik, leží stále na dně, je příliš lákavá. A moře opravdu má stále svá tajemství – vždyť teprve v roce 2011 bylo objeveno šest dalších vraků z oné bitvy, o nichž se dosud nevědělo. Není proto divu, že na břehu sedí Jules Verne mezi chapadly chobotnice – bronzový pomník odhalený v roce 2005 vytvořil sochař José Morales. Sám Verne Vigo dvakrát navštívil, ale až po vydání slavného románu.
V zahradách Avenidas projdeme postupně kolem klasických pomníků generála San Martína, kubánského národního hrdiny Josého Martího, inženýra a politika Josého Elduayena a moderní plastiky Žena. Z náměstí Estrela se můžeme vydat zpátky parkem vyplňujícím předlouhé náměstí Praza de Compostela s dalšími pomníky – jeden připomíná galicijského admirála Méndeze Núñeze, druhý zdejší rybáře. A pak už je čas zamířit z nábřeží vzhůru do města. Nejprve projdeme maličkou starou rybářskou čtvrtí Berbés, zaslíbeným místem pro všechny milovníky toho, co moře nabízí. Jedna hospůdka vedle druhé tu servíruje ústřice, slávky, břitky, tapesky, krevety, olihně i všemožné ryby. Konkatedrála Santa María z 1. pol. 19. stol. nijak zajímavá není, ale vedle stojící Casa Torre de Pazos Figueroa už ano – stavební komplex pozdně gotické obytné věže a malého paláce v platereskním stylu patří k nejstarším dochovaným stavbám ve městě.
Přicházíme na velké náměstí Praza Porta do Sol, z něhož se rozbíhají dvě hlavní ulice – pěší nákupní zóna Rúa do Príncipe a rušná ulice Rúa Policarpo Sanz. U jejich začátku se tyčí vysoký sloup s moderní plastikou El Sireno – muž-ryba je dalším dílem Francisca Leira a také jedním ze symbolů moderního Viga. Míříme dál a výš k pevnosti San Sebastian, ale nejdříve přicházíme na promenádu Alfonse XII., kde na první pohled zaujme nádherný starý olivovník a vedle něj další podivuhodná moderní plastika A Fada e o Dragón, dílo Xaimeho Quessady z roku 2006. Nymfa se dvěma flétnami jedoucí na hřbetě okřídleného draka je poctou bohaté galicijské orální kultuře a středověkým básníkům a trubadúrům oslavujícím štědrost zdejšího moře.
Samotná nevelká pevnost nabízí kromě hezkého výhledu hlavně neformální prostor k venčení psích miláčků zdejších obyvatel, ale ještě o pár stovek metrů dál se na vyšším pahorku rozkládá daleko větší a lépe dochovaná pevnost Castro. Při stoupání vzhůru mineme památník galérám z „verneovské“ bitvy u pevnosti Rande roku 1702. Říká se mu Las Anclas (Kotvy) – logicky, protože ho tvoří tři z několika desítek kotev lodí potopených v ústí Viga.
Když se z pevnosti podíváme k západu, uvidíme za průmyslovým přístavem malý maják Faro do Museo do Mar. Z nábřeží se k němu dá dojet městským autobusem za pár minut a je to výlet, který se vyplatí. Zmíněný maják stojí na konci areálu Muzea galicijského moře (Museo do mar de Galicia), jež bylo otevřeno v roce 2002 v halách k nerozeznání podobných klasickým přístavním skladištím, i když tady byla původně od roku 1887 konzervárna a později jatka. Galicijský architekt César Portela doplnil původní stavby o nové přístavby a samostatnou malou budovu akvária. V předních halách jsou instalovány expozice věnované námořním cestám, po nichž přijížděli poutníci do Santiaga, galicijskému obchodnímu loďstvu v posledních 250 letech, 25 stoletím oceánografie, je tu kostra samice vorvaně, která byla v roce 2003 březí vyvržena na pláž v Sanxenxu, replika slavné lodi Beagle, na níž plul Charles Darwin při své cestě kolem světa, i kabinet kuriozit s preparáty nejrůznějších mořských živočichů. Zadní haly patří rozsáhlé expozici o rybolovu a zpracování ryb.
U muzea také začínají vigské pláže – nejprve malebné malé plážičky, místy s ohraničenými chráněnými partiemi dun, kde roste typická vegetace jako kamýš písečný, tolice přímořská či pryšec pobřežní, a pak velká městská pláž táhnoucí se v mírném oblouku téměř dva kilometry, lemovaná dlážděnou promenádou s parčíky, bazény a různými sportovišti. Za ní pak následuje opět úsek malých pláží vzájemně oddělených skalisky vybíhajícími do moře.
Když ještě dodáme, že Vigo je výchozím místem k výletům do „galicijského Karibiku“, tedy na ostrovy Cíes, o nichž píšeme v následujícím článku, zjistíme, že se největší galicijské město obrací k turistům hned několika vlídnými tvářemi, jež stojí za bližší seznámení.