Voraři
V městečku Cofrentes ležícím hluboko ve vnitrozemí valencijské provincie, na soutoku řek Cabriel a Júcar, se koná jedna z nejzajímavějších slavností v celém regionu. A především díky ní povědomí o obci se sotva tisícovkou stálých obyvatel postupně vzrůstá.
Je poslední dubnová sobota dopoledne a my zvolna stoupáme od parkoviště úzkými uličkami vzhůru k hradu. Naším cílem je náměstíčko před radnicí kousek pod ním, pak už se budeme držet ostatních. Záhy zjišťujeme, že zabloudit nemůžeme – hrad se nad námi tyčí jako maják a také už slyšíme ruch shromažďujícího se davu. Náměstí je už slušně zaplněné, každý příchozí dostává modrobíle kostkovaný šátek k uvázání kolem krku a lidé se začínají zvolna formovat do průvodu. V čele skupinka mladých dívek v bílých košilích, černých kamaších s fialovou šerpou v pase a černých bundách – královna slavnosti a její dámy. Za nimi lidé všeho věku a pohlaví, bílá košile, černé kalhoty, žlutá šerpa v pase, v ruce dlouhé dřevěné bidlo, na jedné straně zakončené železným hákem a bodcem – voraři. Další skupina: džíny nebo černé kalhoty a jednotné černé bundy, poznávací znamení: hudební nástroj v ruce, případně kolem krku. A pak všichni ostatní – diváci. Najednou se do uší zaryjí první ohlušující tóny a průvod se dá do pohybu. Další ročník slavnosti La Maderada právě začal.
Scházíme městem dolů k řece Cabriel a po jejím pravém břehu pokračujeme asi kilometr proti proudu. Dobrá příležitost dozvědět se od místních o celé akci něco víc. Slavnost, která se poprvé konala v roce 2008 a od té doby každý rok vždy o víkendu na přelomu dubna a května a kterou Valencijské společenství vyhlásilo roku 2014 „slavností místního turistického zájmu“, je připomínkou dávných časů, kdy se po obou řekách, jež se u Cofrentes stékají, plavilo dřevo z hor okolo Cuenky do Cullery na pobřeží Středozemního moře. Kmeny se svázaly do vorů, na vory nastoupili voraři a jelo se! Voraři se najímali vždy na konkrétní plavbu a platilo se jim podle počtu osob, třeba i dětem, pokud opravdu pomáhaly. Často proto jezdily se dřevem celé rodiny. Dřevo se plavilo na podzim, když po prvních srážkách stoupla výška hladiny v řece, a cesta trvala minimálně čtyři měsíce, někdy klidně i o dva nebo tři déle. Voraři ovládali svá plavidla pomocí oněch bidel s hákem a bodcem na konci, která jsme viděli v rukou „žlutých šerp“. Podle nich vzniklo také jedno jejich označení gancheros, protože onen železný hák je gancho. Druhé pojmenování madereros pak znamená „dřevorubci“.
Obecně se dřevo takhle plavilo už od středověku, ale práce vorařů začala být obzvlášť důležitá v 18. a 19. stol., kdy poptávka po dřevu výrazně vzrostla, nejprve kvůli stavbě lodí pro námořnictvo a později kvůli stoupající výrobě nábytku, telegrafních sloupů a mnoha dalších produktů. Právě v té době získali největší věhlas voraři z Cofrentes. Začátek konce splavování dřeva přišel s rokem 1885, kdy byla dokončena železnice z Valencie do Utielu. Dřevo se po řece Cabriel plavilo pouze do Contreras daleko proti proudu, odtamtud se na povozech převáželo do Utielu a po železnici k moři. Cofrentes zůstalo stranou. Teď ale dávná tradice alespoň jednou za rok ožívá.
Dostává se nám informací i o hudebním doprovodu, který tvoří tradiční písně zdejšího kraje. Hraje soubor školy tabalu a dolçainy Russafa-fa z Valencie, založené v roce 1993 skupinou milovníků tradiční hudby, především té, která se hraje na dva nástroje. Dolçaina valencijsky nebo španělsky dulzaina není nic jiného než šalmaj, u nás dnes poněkud pozapomenutý dechový nástroj, předchůdce hoboje. A tabal či tabalet je středně velký buben, který se nosí zavěšený na krku.
A co nás čeká? Průvod dojde na místo, kde jsou na břehu už přichystány vory a vedle cesty občerstvení. Kdo si koupí lístek za pár euro, dostane slaný koláč se šunkou a klobásou, sladký kousek z dýně a sladkých brambor, plechovku nápoje a kalíšek tradičního likéru zurracapote. Až se pojí, místní farář požehná vorům, ty se spustí na vodu a odvážné dvou- až tříčlenné posádky na nich pojedou asi 400 m směrem k městu. Za chvíli se na vlastní oči přesvědčíme, že to není nic jednoduchého. Udržet rovnováhu na voru z osmi až deseti nepříliš silných kmínků dá dost práce – a ne vždy se to podaří. O pády do vody není nouze, a pokud někdo zvládá plavbu až příliš suverénně, některá jiná posádka se už postará, aby mu to tak dobře nešlo. Vždyť jde především o zábavu…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Valencie