Svah, který se zvedá od hrany divoce rozervané strže a v němž o místo na slunci zápolí zeleň s vápencovými skalisky, vyzdvihuje vzhůru k obloze návrší poskládané ze spleti k sobě se tisknoucích domů a domků. Parádní panorama, navíc notně ponoukající k zapojení představivosti. Kdybychom si místo vysoké barokní zvonice, která drží nad touto oku lahodící skládankou dohled, představili minaret, klidně bychom mohli uvěřit, že jsme se ocitli kdesi na Blízkém východě. Stopa arabských genů prostě z tváře městečka Bocairent dosud nezmizela.
V kopcovité krajině u Bocairentu se našly pozůstatky osídlení neolitického, iberského i římského, základ podoby dnešního čtyřtisícového městečka však položili až muslimové. Ti zde vládli do roku 1245, než podlehli v boji s Jakubem I. Aragonským. K dalším dvěma významným dějinným událostem pak došlo v letech 1418 a 1587, kdy byl Bocairent nejprve prohlášen královským městem a následně získal určitá privilegia související s udělením titulu Královské výrobny sukna.
Textilní výroba se tu udržela až do současnosti. Nyní její věhlas šíří hlavně továrna na ruční výrobu tradiční přikrývky z vlny merino, známé jako bocairentina. Ta je součástí zdejšího tradičního oděvu, jak názorně dokládá socha muže s přikrývkou přehozenou přes ramena. Místní jí říkají „památník přikrývky“, a jak se sami přesvědčujeme, nemůže ji přehlédnout nikdo, kdo se vydá přes most sv. Blažeje do staré části městečka.
Do Bocairentu jsme přijeli na prvního máje odpoledne a oproti původnímu očekávání stoupáme téměř liduprázdnými uličkami. Teprve později se dozvídáme, že prvomájové oslavy tu probíhají dopoledne formou pikniku kdesi za městem a že po poledni již mnoho obyvatel odpočívá doma. Proto je poloprázdná i býčí aréna, kde se právě konají zápasy začínajících matadorů. I když koridě nerozumíme, po chvíli je nám jasné, že sledujeme představení nižší, chtělo by se říci druholigové úrovně. Býci evidentně nejsou moc divocí, přesto s nimi někteří mladíci mají problém. A tak nás více zaujme samotná aréna, která je nejstarší stavbou svého druhu ve Valencijském společenství a k tomu stavbou nejoriginálnější, jelikož je celá včetně stupňovitého hlediště pro téměř čtyři tisíce diváků vyhloubena ve skále. S myšlenkou vybudovat arénu přišel majitel jedné textilky v době recese textilního průmyslu v první polovině 19. stol. Realizace tohoto nápadu se potom ujala zdejší cechovní organizace s tím, že na stavbě zaměstná dělníky z místních továren, které krize připravila o práci. Arénu dokončili v roce 1843 a dlouho sloužila jen býčím zápasům. Dnes má mnohem širší využití, pořádají se tu také koncerty a různé jiné kulturní i společenské akce.
Historické centrum Bocairentu nás oslovilo, už když se nám ukázalo z dálky, a tak jsme zvědavi, do jaké míry naše očekávání naplní prohlídka. Vcházíme do svažitého labyrintu úzkých uliček, které jsou místy křivolaké, často slepé, někde propojené ještě užšími schodišti a většinou s rustikální nenuceností vydlážděné oblým kamenivem. Hodně domů tu jistě pamatuje hezkou řádku staletí, k těm nejhezčím patří renesanční domy na náměstíčku Plaza San Vincente. Právě tady, když v roce 1632 Bocairent postihla epidemie záškrtu, byl prohlášen městským patronem sv. Blažej, již dříve zde uctívaný jako patron střihačů a mykačů vlny. Jeho různých vypodobnění, ať již na textiliích zavěšených na zábradlích balkonů anebo na kachličkách ve stylu azulejos zasazených do fasád, si tu nelze nevšimnout. Zdobenými kachličkami jsou vyvedena i čísla popisná u většiny domovních vchodů, zatímco nepřehlédnutelným novodobým doplňkem jsou svazky elektrických kabelů plazící se po fasádách.
Tenhle sevřený poklidný kamenný svět, svou dispozicí odkazující k maurské minulosti, oživují malebná zákoutí s minizahrádkami poskládanými z květináčů a někde i se starobylými kašnami, pocházejícími vesměs z konce 18. stol. Tehdy bylo potřeba rozšířit důmyslně řešený vodovodní systém, budovaný již za Maurů, protože mnozí obyvatelé se ve svých domech začali věnovat různým textilním pracím.
Brána zvaná Portal del Arco del Agua aneb Vodní oblouk hodně návštěvníků mate – svým profilem i tvaroslovím odkazuje k maurským časům, je však novodobého původu. Procházíme tudy na protáhlé Radniční náměstí, které je spíše rozšířenou ulicí, ale o to útulněji vyhlíží. Asi každého tady na první pohled zaujme fronta budov, které mají až osm pater. Místní s oblibou tvrdí, že kdysi se z jejich oken vykláněli osli a koně, což se zdá být divné, neboť stáje bývaly v přízemí. Vtip je ale v tom, že ze zadní strany jsou budovy přístupné z ulice, která kolem stoupá ve výšce jejich druhého až třetího podlaží. Z toho je patrné, v jak členitém terénu byl Bocairent budován.
Z Radničního náměstí to už není daleko k farnímu kostelu Nanebevzetí Panny Marie, postavenému na samém temeni městečka, na místě, kde kdysi stával maurský hrad. Původně gotický kostel, vysvěcený v roce 1516 a později barokně upravovaný, chrání ve svém interiéru několik obrazů významných valencijských malířů i několik cenných kusů mobiliáře, my ale máme smůlu, protože sem přicházíme zrovna v čase, kdy bývá uzavřen. Aspoň si tedy zblízka prohlížíme zvonici, která je jedním z bocairentských symbolů. V roce 1748 o ni město na nějaký čas přišlo, když ji pobořilo zemětřesení. Potom musela být prakticky celá znova postavena, což ovšem trvalo skoro dvě desetiletí…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Valencie