Pětadvacetitisícový Vsetín je díky své poloze výborným východištěm pro nejrůznější cyklovýlety i pěší túry – o populární cyklostezce údolím Vsetínské Bečvy píšeme v samostatném článku, stejně tak o Soláni. Některý den ale stojí za to zůstat také ve městě a pořádně se v něm porozhlédnout. Má co nabídnout.
Vsetínská Bečva rozděluje město na dvě nestejně velké části. Ve svahu nad pravým břehem leží menší Horní město. Právě tady někdy na přelomu 13. a 14. stol. Vsetín vznikl. Teprve v 1. pol. 17. stol. vyrostly první domy také v rovinatějším terénu na levém břehu řeky, kde se začalo postupně rozvíjet Dolní město. Zajímavé je, že obě města měla dlouho společného jen rychtáře a k jejich úplnému sloučení došlo až v polovině 19. stol.
V Horním městě také stojí vsetínský zámek, jehož věž je nejnápadnější dominantou města. V místech středověké tvrze postavila renesanční zámek Lukrécie Nekšová z Landeka se svým prvním manželem, Arklebem z Víckova. Daleko známější historickou postavou byl ale její druhý manžel, Albrecht z Valdštejna, jenž se tímto sňatkem dostal mezi přední moravskou šlechtu, a zahájil tak vlastně svůj mocenský vzestup. Lukrécie asi pět let po svatbě zemřela, Albrecht po ní zdědil celé panství, které mu však nikdy příliš nepřirostlo k srdci, navíc leželo v neklidné oblasti, a tak ho poměrně brzy prodal. Od poloviny 17. stol. vlastnil Vsetín až do začátku 19. stol. uherský rod Illésházy. Za nich byl zámek na počátku 18. stol. přestavěn barokně, ale jeho dnešní klasicistní podobu mu dal až další majitel, Josef z Wachtletů, v letech 1833–1834.
Návštěva zámku se vyplatí každému, kdo se zajímá blíže o Valašsko. Sídlí tu totiž Muzeum regionu Valašsko, jež zde v roce 2015 otevřelo novou víceoborovou expozici, která je výborným úvodem do valašské problematiky, ať už jde o historii, národopis nebo přírodu. A kuriozitou, která zaujme nejen zapálené cestovatele, je výstavka bankovek z celého světa včetně mimořádně exotických míst, jež je pouhou částí rozsáhlé sbírky vsetínského rodáka a cestovatele Libora Bureše.
Pro mnohé návštěvníky bude určitě překvapivé zjištění, že od 70. let 19. stol. až do hospodářské krize v roce 1932 byl Vsetín jedním z hlavních center výroby ohýbaného nábytku u nás, když zde měly své továrny obě hlavní firmy, jež ho vyráběly, Gebrüder Thonet i J. a J. Kohn. Právě tím celá muzejní expozice začíná. A tak tu můžeme obdivovat nejrůznější ukázky ohýbaného nábytku včetně kultovní židle Thonet vzor 14, která se vyrábí od roku 1859 dodnes, byť už ne ve Vsetíně, a po celém světě se jí prodalo více než 80 milionů kusů. Národopisná část se věnuje výročním a rodinným zvykům, pastevectví, ale třeba také podomácké výrobě, kde se třeba dozvíte, co to jsou oselky (kamenné brousky na kosy a srpy), křiváky (kapesní zavírací nože), zděcháky (ženské čepce pro všední nošení) nebo kocúry (papuče z ovčí vlny). Tak jako ve všech částech muzea, i tady je spousta informací k dispozici v informačních kioscích, kde si návštěvník na dotykové obrazovce vyhledá přesně to, co ho právě zajímá. Historické expozice mapují především dvě období. To první bude možná pro leckoho také trochu překvapením – mám na mysli „Neklidné období“, jak je v muzeu označeno, tj. období třicetileté války a opakovaných valašských povstání proti katolickým Habsburkům. Šlo totiž o nejdelší a rozsahem největší povstání proti císaři v té době na celém našem území. Druhým je pak období partyzánského hnutí na Valašsku za 2. sv. války. Spojena je s ním postava vsetínského rodáka i starosty, podnikatele a vynálezce, „moravského Edisona“ a odbojáře Josefa Sousedíka, zastřeleného gestapem při výslechu koncem roku 1944, i tragické masakry civilistů na samém sklonku války – díky románu Ladislava Mňačka Smrt si říká Engelchen a stejnojmennému filmu Jána Kadára a Elmara Klose je nejznámější ten v Ploštině.
Kolem zámku je k vidění několik historických budov, stará a nová radnice, někdejší panský dvůr Maštaliska, katolický kostel Nanebevzetí Panny Marie a dva kostely protestantské, které matou svými názvy – kostel Horního sboru je ten níže ve svahu s portálem od Dušana Jurkoviče, zatímco výše ve svahu stojí starší kostel Dolního sboru. Vedle něj narazíme na pomník T. G. Masaryka od Josefa Mařatky, podle nápisu na zadní straně „zbudován vsatským lidem“ v roce 1926 – a dodejme, že ve své historii čtyřikrát odhalený a třikrát odstraněný. Připomínám ho ze dvou důvodů…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Valašsko