Místní náboženský duch má ovšem hluboké pohanské kořeny, které se katolická církev snažila nejprve vymýtit. Nicméně v duchu své zásady, že co nelze potlačit, je potřeba přijmout a využít ve svůj prospěch, od tohoto boje časem upustila. Prostý venkovský lid tedy víceméně navázal na polyteizmus svých keltských předků a v Bretani tak dodnes „přežívá“ několik stovek místních svatých. Ty nejvýznamnější Řím raději nakonec oficiálně uznal – ovšem dali by se spočítat na prstech jedné ruky. Naprostá většina z nich však má pouhý lokální význam a někteří jsou uctíváni třeba jen obyvateli jedné vesnice. Bretanci udržují se svými svatými jednoduché a přátelské vztahy, ale pokud jejich přání nejsou vyslyšena nebo když jsou s výsledkem pomoci nespokojeni, mohou svého svatého potrestat třeba tím, že jeho sochu otočí tváří ke zdi. Bez nadsázky lze říci, že na každý problém, který se v životě může objevit, je v záloze nějaký svatý. Najdeme zde jak patrony pro jednotlivá povolání, tak pro veškerá domácí zvířata a také na různé zdravotní neduhy. Každý, komu bylo pomoženo, by měl postavit kapličku s malovanou dřevěnou soškou svého ochránce a podarovat ho – třeba pytlem ovsa, hroudou másla nebo párem kuřat. Jsou však i svatí, kteří měli speciální přání: například Sv. Hirbot měl nejraději krásné kravské oháňky. Pozoruhodným projevem bretanské lidové víry jsou pardony, tradiční kajícné pouti, které se konají od května do září na mnoha místech Bretaně, a znamenají každoroční vyvrcholení místního náboženského života. Původně, kdysi ve středověku, označovalo slovo pardon prominutí hříchů, takzvané odpustky, které mohli poutníci na těchto slavnostech získat. Časem se jeho význam rozšířil na samotné poutě…

Úplné znění článku naleznete v časopise Země světa č. 6/2002.

Další informace o Francii naleznet zde: http://www.sopka.cz

Dana Kyndrová