Lisabon se rád pyšní tím, že je jediným hlavním městem v Evropě, které oplývá písečnými plážemi. Pravda to je, i když skutečnost je trochu košatější než jedna reklamní věta. Většina z nejlepších pláží, k nimž se Lisabon hlásí, leží jižně za Tejem na pobřeží Setúbalského poloostrova a z města je to k nim 40–50 km. Fakticky už nejde ani o Velký Lisabon, „pouze“ o Lisabonskou oblast. Na většinu z nich se navíc lze hromadnou dopravou dostat jen obtížně nebo vůbec. Pro turistu bez auta neřešitelné. Ale nevěšte hlavu – hezký výlet, v případě zájmu i s nějakými těmi plážovými radovánkami, lze snadno podniknout díky příměstským vlakům, které jezdí z lisabonského nádraží Cais do Sodré podél pobřeží na západ a jejich cílovou stanicí je Cascais. Musí se ale počítat s tím, že hlavně v sezoně budou zdejší pláže dost zalidněné.
Lisaboňané jezdí k moři často a rádi po celý rok, v chladnějších měsících jen tak na procházku. Přes léto sice slunce na plážích žhne tak, jak se od něj čeká, ale voda v těchto místech nijak mimořádně teplá není, jen málokdy vyšplhá její teplota k hranici 20 °C, natož výš. Místní s oblibou využívají pláže nejblíže k Lisabonu v Carcavelos a Parede, pro turisty jsou ale nejzajímavější poslední dvě letoviska na trase příměstských vlaků, Estoril a Cascais. Ale než tam dojedeme, nabízí se po cestě ještě jedna zastávka, jejíž téma do výletu k moři perfektně zapadá.
Když vystoupíte v Algés, hned na první zastávce za Belémem, a půjdete po hlavní ulici paralelní s kolejemi pár stovek metrů ve směru jízdy, dorazíte k Akváriu Vasca da Gamy. Vědecká a pedagogická instituce, otevřená pro veřejnost roku 1898 v rámci oslav 400. výročí plavby Vasca da Gamy do Indie, má kromě akvarijní rovněž muzejní část. Připomíná osobu zakladatele portugalské oceánografie, který byl velkým podporovatelem myšlenky vybudování tohoto akvária a z jehož sbírek pochází řada vystavených exponátů. Jde o osobu velmi zajímavou, kterou by v postavení zaníceného badatele málokdo čekal, totiž o předposledního portugalského krále Carlose I. Vzdělaný král z portugalské větve sasko-kobursko-gothajské dynastie byl členem několika vědeckých společností, přitahoval ho hlubokomořský výzkum, jeho zásluhou vznikly první portugalské fotografie planktonních organismů, osobně dohlížel z paluby královské jachty na 12 oceánografických expedicí u portugalského pobřeží, zajímal se o ryby, a to nejen z vědeckého, ale i ekonomického hlediska. Věřil, že znalosti o biologii a ekologii ryb mohou mít významný vliv na rozvoj rybářství, tradičně velmi důležitého odvětví portugalské ekonomiky, a plánoval proto publikování podrobných katalogů ryb. Podařilo se mu však vydat jen dvě vědecké práce, jednu o tuňácích u pobřeží Algarve a druhou o žralocích. Víc už nestihl – na rozdíl od vědy politicky nepříliš talentovaný král musel dvakrát během své vlády vyhlásit státní bankrot a v roce 1908 byl ve 44 letech zavražděn v Lisabonu při atentátu na celou královskou rodinu, který spáchali dva republikánští aktivisté. Ze svého odkazu v Akváriu Vasca da Gamy by měl určitě radost. Ukázky z jeho sbírek i další exponáty muzea v pěti výstavních sálech jsou spíše jen předkrmem – hlavní chod následuje v podobě 90 sladkovodních i mořských akvárií, v nichž žije přes 200 druhů ryb a dalších živočichů. Teplovodní nádrže s tropickými rybami jsou krásné, ale pozornost si zasluhují především akvária s chladnější vodou, která obývají i některé jen vzácně chované a vystavované druhy ryb jak z portugalských sladkých vod, tak z pobřežních vod Atlantiku.
Estoril a Cascais byly ještě v 19. stol. dvě nevýznamné rybářské vesničky. Pak ale začala královská rodina využívat od roku 1871 citadelu v Cascais jako své letní sídlo, Estoril začali objevovat zámožní Britové i různí evropští monarchové v exilu a z obou vesnic se během pár desetiletí stala mondénní lázeňská letoviska. Když se v Estorilu vystoupí z příměstského vlaku, stačí sejít z nástupiště do podchodu, zahnout doleva a po pár metrech se vyjde přímo na pláž Tamariz. Velká není, zato vyhlášená svými bary a restauracemi, jež ji lemují v oblouku táhnoucím se kolem pobřežní promenády vedoucí odtud až do Cascais. Není to nijak daleko, stačí pohlédnout k západu a člověk má Cascais jako na dlani – obě obce dnes prakticky srostly v jedinou. Hned za pláží se táhne do mírného kopce parčík, na jehož nejvyšším místě stojí slavné estorilské kasino, nejstarší v Portugalsku a prý největší v Evropě. Za druhé světové války se to v něm díky portugalské neutralitě hemžilo špiony všech možných tajných služeb. Inspiraci ze své návštěvy v té době čerpal i Ian Fleming, když posléze psal svůj první román o agentovi 007, Jamesi Bondovi, který vyšel v roce 1953 pod názvem Casino Royale. Sportovní příznivci si asi vzpomenou, že na zdejším autodromu se v letech 1984–1996 jezdil jeden ze závodů formule 1. Až do loňského roku, kdy byl přejmenován na Portugal Open, nesl jméno Estorilu také mužský i ženský tenisový turnaj, který se už od roku 1989 koná vždy v květnu, byť navzdory jménu na kurtech v sousedním Oeirasi. Když k tomu přidáme ještě známé golfové hřiště, dostihové závodiště či střelnici, dostaneme vcelku zřetelný obrázek o dnešním charakteru Estorilu, který společně s Cascais patří k místům s nejvyššími životními náklady v celém Portugalsku.
Cascais působí oproti Estorilu přece jen trochu více historickým dojmem. Od nádraží vede několik úzkých uliček s jedním obchodem vedle druhého na Camõesovo náměstí, kde však sochu sedícího básníka není přes slunečníky restaurací skoro vidět, a dál na malebné hlavní náměstí Praça 5 de Outobro vydlážděné do černobílých vln, s radnicí a tentokrát nepřehlédnutelnou sochou krále Pedra I. Hned naproti je maličká pláž Praia da Ribeira, další dvě jsou kousek dál směrem zpátky k Estorilu. Na druhé straně se nad Praia da Ribeira tyčí silueta již zmíněné citadely, za níž následuje malebná marina. Vyplatí se pokračovat ještě kousek dál, po chvilce se dojde k roztomile modrobíle pruhovanému majáku Santa Marta, v němž je malé muzeum věnované těmto zajímavým stavbám v Portugalsku. Zpátky se lze vrátit přes poměrně velký městský park, na jehož okraji stojí zámeček hrabat de Castro Guimarães se stejnojmenným, nepříliš významným muzeem. Po této stránce výjimečnější je nepřehlédnutelná moderní stavba za severním okrajem parku nazvaná Casa das Histórias Paula Rego. Jejím autorem je portugalský architekt Eduardo Souto de Moura, který mj. i za ni dostal v roce 2011 Pritzkerovu cenu, nejvyšší ocenění, jaké může architekt získat. Pod dojmem formy bychom ale neměli zapomenout také na obsah – v budově sídlí muzeum věnované zřejmě nejvýznamnější současné portugalské umělkyni Paule Rego, lisabonské rodačce, jež žije a tvoří v Londýně a proslavila se především jako malířka a grafička.
Celé výletní pobřeží nazývané Costa de Lisboa či Costa de Estoril–Sintra, kde se střídají menší pláže s dramatickými skalisky, začíná v Carcavelos a končí asi 5 km západně od Cascais další slavnou pláží. Jmenuje se Guincho a ještě jednou nás zavede do světa agenta 007. Filmoví fanoušci si jistě vzpomenou na úvodní scénu před titulky z filmu Ve službách Jejího Veličenstva (ano, jediná bondovka, kde hraje titulní roli George Lazenby) – James Bond zachraňuje dívku, která chce spáchat sebevraždu utopením v moři. Nejprve jedou oba v krátkém střihu přes Cascais, pak následují události na pláži – a tou je právě Guincho.
