Každý světadíl je něčím neobvyklý a výjimečný. Nejmenší Austrálie se však odchyluje od standardu téměř ve všech směrech, a to až do krajností. Skoro nic tam není jako jinde ve světě – jako by patřila na jinou planetu nebo aspoň do jiného času.
Neobvyklá je už její odlehlost – ztracený kus souše mezi Tichým a Indickým oceánem a ještě na jižní polokouli, která je vůbec málo „osídlená“ pevninami. Když mořeplavci v 17. století objevovali nové země, našli už i malé ostrůvky rozlehlé Oceánie, ale existenci velké jižní země nazývané Terra Australis – později Austrálie – jen tušili.
Právě tato velká osamocenost kontinentu je příčinou mnoha australských extrémů. Prapůvod její podivné pozice tkví v podivuhodné geologické historii. Austrálie byla připoutána k Antarktidě od temného archaického času po miliardy let. Teprve až asi před 45 až 50 miliony lety se od ní odlomila a v současnosti pomalu „pluje“ k severu. Od té doby je její osamocenost absolutní, a proto se také její životní formy vyvíjely podle svého, bez cizích rušivých vlivů. Původní australská zvířata i některé rostliny jsou trochu jinou variantou života včetně druhů, které jako by zapomněly vymřít.
Starobylost a jakási ustrnulost je patrná i na zdejší krajině. Je nekonečně plochá a nízká, tvarovaná po dlouhé miliony let pouze pomalým zvětráváním. Austrálie se tak stala po Evropě druhým nejnižším a nejvíce plochým kontinentem. Plošiny a nížiny zaujímají téměř 90 % území, kdy relativní výšky v terénu nedosahují ani 30 metrů. Dokonce i nejvyšší australské hory, jimž dominuje masiv Mt. Kosciusko (2229 m n. m.), jsou náhorní plošiny s rozlehlými pláněmi na vrcholech, bez typických horských štítů a hřebenů.
Velice nudnou krajinu Austrálie uzavírá kompaktní, ale místy velice romantické pobřeží s vysokými skalními stěnami – klify a dlouhými písečnými plážemi. Zcela unikátní je severovýchodní pobřeží známé jako Velká útesová bariéra. Tento div přírody obrovských rozměrů je dílem živých organismů – korálů. Je to jediná stavba živých tvorů na Zemi viditelná i z Měsíce.
Jinou australskou výstředností jsou pouště a polopouště. Typický obraz, ba přímo symbol Austrálie je nedohledná plošina pokrytá zarudlou hlínou a pískem s roztroušenými chomáči trav, případně keřů či osamocených stromů. Vzduch se tetelí vedrem, obloha je zsinale bledá a od obzoru k obzoru se táhne přímka silnice. Osamocená auta se na ní zjevují jako komety na oběžní dráze. Táhnou za sebou ohon prachu, který zůstává dlouho viset ve vzduchu. Austrálie je tak suchá, že nemá na většině území ani řeky – alespoň ne stálé. Kamenitá, suchá říční údolí, creeky zaplavuje voda jen občas po silných deštích. Stálé řeky jsou převážně na jihovýchodě, z nichž nejdelší je Murray s přítokem Darling. Také jezera jsou vzácná a sladkovodní by se dala spočítat na prstech. Mělká slaná jezera leží na pouštních proláklinách a za dlouhotrvajícího sucha vysychají. Zůstávají po nich jen solné kůry nebo tvrdé, rozpraskané bahno. Polopouští s řídkým porostem je sice nejvíce, ale nechybí ani pouště pravé – těch velkých je pět a menších asi deset. Jsou písečné, hlinité i kamenité. Celkově zaujímají více než 50 % území. Žádný jiný kontinent není tak suchý.
Kromě žízně má Austrálie i jiná soužení. Je to například velká ozonová díra, která je zvlášť markantní na jaře. V této, pro nás tak příjemné roční době, přicházejí také od rovníku tropické bouře, cyklóny, které pustoší severní pobřeží. Jejich druhý nápor bývá očekáván na podzim. Zcela neočekávaná, ba záludná jsou zemětřesení na velkých zlomech v zemské kůře. To největší z roku 1941 dosáhlo síly 7,2 Richterovy stupnice. Apokalyptický rozsah pak mívají lesní požáry, které se s osudovou vytrvalostí opakují v suchém období roku.
Ale přes všechny tyto přírodní pohromy bývá Austrálie nazývána šťastným kontinentem – což je míněno s ohledem na její novodobé obyvatele, kteří ji osídlili v posledních třech stoletích. Pouhých osmnáct milionů Australanů využívá bohatství celého kontinentu, který zdaleka není tak vydrancovaný jako Evropa nebo Afrika. Mají k dispozici obrovské území, nesmírné zdroje nerostného bohatství a jsou dost daleko od válek, sporů a ekologických katastrof zbytku světa.
Australané už skončili s dobýváním kontinentu a stále více se soustřeďují na jeho ochranu. Kromě zvířat, rostlin a unikátních přírodních scenérií začínají poskytovat ochranu i původním obyvatelům, Austrálcům, kteří obývají Austrálii asi 40 tisíc let, ale ještě počátkem 20. století byli novými osídlenci považováni jen za obtížné divochy.
A tak se snad označení Austrálie jako šťastné země časem bude týkat opravdu všech obyvatel tohoto excentrického kontinentu.