Nejproslulejší zákonodárný sbor na světě, symbol Spojeného království i Londýna, bývá považován za „Matku parlamentů“. Komplex jeho budov se vypíná se nad Temží v samém centru britské metropole a turisty přitahuje jako magnet. Vzor demokracie sídlí paradoxně na místě bývalého královského paláce.
Oblast na břehu Temže zvolil za místo své londýnské rezidence roku 1016 Knut Veliký, král dánský a anglický. Anglickým panovníkům sloužil Westminsterský palác až do roku 1512, kdy jeho velkou část zničil oheň. Tento živel jej zasáhl znovu v roce 1834, kdy lehl téměř celý palác popelem, zachována zůstala jen Westminster Hall pocházející z doby Viléma II. V noci 16. října 1834 si William Turner, jeden z nejznámějších a nejuznávanějších anglických malířů, najal člun, aby si mohl co nejlépe naskicovat živel ničící středověké budovy. Později téhož roku vytvořil olejomalbu, která nám tuto nešťastnou událost dodnes připomíná.
Starý palác mohl být zničen již v roce 1605. Katoličtí spiklenci v čele s Guyem Fawksem jej chtěli vyhodit do povětří 5. listopadu, kdy měl zasedání sněmovny tradičně slavnostně zahájit protestantský král Jakub I. Připravené nálože však byly odhaleny a spiklenci krutě potrestáni – oběšeni a rozčtvrceni. Roku 1812 se starý palác stal rovněž místem jediného atentátu na ministerského předsedu v britských dějinách, když tu 11. května zastřelil v parlamentní lobby liverpoolský obchodník a dobrodruh John Bellingham premiéra Spencera Percivala. Atentátník byl na místě zadržen a nedlouho poté odsouzen k trestu smrti.
Výstavba nového sídla britského parlamentu začala šest let po požáru podle návrhu Charlese Barryho, jemuž asistoval Augustus Pugin. Palác ve stylu viktoriánské gotiky vyrůstal kvůli různým potížím celých dalších 30 let. Na počátku 20. stol. zaujal mohutný komplex Matky parlamentů dalšího význačného malíře – otec impresionismu Claude Monet vytvořil jedinečnou sérii pohledů na tento symbol Londýna v různých denních dobách i povětrnostních podmínkách. Ruský car Mikuláš I. nazval majestátní komplex budov „kamenným snem“. A historik architektury Dan Cruickshank jej roku 2006 ve svém dokumentárním televizním cyklu zařadil mezi pět nejlepších staveb v Británii.
„Je to velmi choulostivá rostlinka, tenhle parlament. To, že začal růst a vzkvétat, nebylo vůbec nevyhnutelné, stejně tak mohl být zavržen jako experiment, který nestál za to,“ uvedl ve svém díle Dějiny anglicky mluvících národů Winston Churchill. Pojem „parlament“ se v Anglii objevil přibližně v polovině 13. stol. v souvislosti s názorem, že vybírání daní vyžaduje širší souhlas. Proto začali být na shromáždění krále a jeho lordů občas zváni také zástupci hrabství a měst. V průběhu let se začali zástupci nižší šlechty a měšťanů (Commons) scházet odděleně od lordů, ale dlouhou dobu zůstávali v jejich stínu. Svou vlastní komoru dostali až v 16. stol. A až koncem 17. stol. získali právo na svobodu projevu, pravidelné sněmování a kontrolu nad daněmi.
Po přijetí prvního reformního zákona v roce 1832 nastal úpadek tradičního vlivu šlechty. Další zákon z roku 1911 snížil moc Sněmovny lordů již jen na „zdržování“ legislativy, ovšem dodnes jí zůstala role nejvyššího soudu. Ještě ke konci minulého století mohlo v horní komoře parlamentu, jejíž členové byli z řad dědičných a doživotních šlechticů a z anglikánské církve, zasedat na 1200 lidí. Po nedokonalé a hlavně nedotažené reformě z konce minulého století, iniciované přespříliš sebevědomým premiérem Tonym Blairem, zůstalo v horní sněmovně jen necelých osm set členů.
I tak stále značně převyšuje horní komora počtem svých členů tu dolní. V ní v současné době zasedá 650 poslanců a poslankyň. Toto číslo však není neměnné, o počtu poslanců rozhoduje parlamentní komise, která pečlivě sleduje demografický vývoj ve volebních obvodech, aby počet voličů byl přibližně stejný.
Stejně zajímavé, ne-li zajímavější než samotná stavba, je to, co se děje uvnitř. Pravidla pro rozpravu jsou jednoduchá. Aby se udržela její dynamičnost, nesmějí poslanci svou řeč číst, i když u ministrů se někdy přimhouří oči. Poslanec musí řečnit vestoje a prostovlasý, poslankyně mají dovoleno mít klobouky. Jedinou výjimkou, kdy může i poslanec mluvit s kloboukem na hlavě, je doba těsně po vyhlášení hlasování. Tímto způsobem tak na sebe upozorní, že chce vznést technickou poznámku. Tento pradávný zvyk se může změnit téměř ve frašku při samotném hlasování, protože když i při něm hodlá poslanec pronést technickou poznámku, musí mít na hlavě cylindr, jenž má pro tyto případy připraven parlamentní ceremoniář. Další poslanec mající připomínku však může mít smůlu. Má tak jedinou možnost: Dát si na h…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Londýn 3