Za krokodýly a Taíny na poloostrov Zapata

Provincie Matanzas („jatka“) dostala své zvláštní jméno podle toho, že zde první kolonizátoři lovili divoká prasata. Někdejší názor, že za jméno může hromadné vraždění indiánů, se ukázal být smyšlenkou. Provincie se rozkládá od Mexického zálivu na severu až ke Karibskému moři na jihu. Zajímavosti najdeme na obou pobřežích: na severu je to město Matanzas s nedalekým plážovým střediskem Varaderem, jemuž se věnujeme v jiném článku, na jihu právě poloostrov Zapata připomínající svým tvarem botu (zapato).
čkoli stromy dávající vzácná dřeva jako eben či mahagon byly v minulosti v přístupných oblastech vykáceny a škody na druhovém složení mnohých společenstev přinesly i introdukce některých obratlovců, např. jelenců běloocasých v polovině 19. stol., pořád je druhová pestrost této oblasti značná. Na území národního parku roste kolem 900 druhů rostlin, z nichž 115 jsou kubánské endemity a pět dokonce neroste ikde jinde na ostrově než zde. Velmi zajímavý je výskyt různých druhů vodních masožravých rostlin bublinatek, v mangrovových lesích (manglar) na pobřeží rostou všechny čtyři kubánské druhy těchto podivuhodných stromů dokonale adaptovaných pro život na rozhraní moře a souše. Odborníci rozlišují na poloostrově celkem 17 různých vegetačních společenstev. Vůbec nejtypičtější jsou bažinaté stepi (herbazal de ciénaga), jejichž podoba může sahat od mělkých vodních ploch s plovoucími lekníny a plavíny a emerzními, tj. nad vodu vyrůstajícími klunicemi či miříkovitými rostlinami rodu Oxypolis až po husté porosty travám příbuzné mařice, často s příměsí orobince a třtinovníku, který už patří přímo mezi „trávy“, tj. do čeledi lipnicovitých. Celkový obraz dotvářejí ostrůvky nízkých palem Acoelorrhaphe wrightii a jednotlivé vysoké palmy sabaly.
A i když zrovna u těchto bažinatých stepí není druhové složení jejich óry nijak mimořádně bohaté, jde o naprosto zásadní ekosystém z pohledu výskytu vzácných či endemických obratlovců. Žije zde jediná existující divoká populace kriticky ohrožených krokodýlů kubánských na světě, stejně jako největší populace endemického kostlína kubánského (manjuarí). Tyto ryby jsou živoucími fosiliemi s řadou vývojově původních znaků, které měli jejich předkové už před 150 miliony let. Mělké vody jsou rájem dvou endemických druhů kubánských živorodek (gambusie skvrnitá a tečkovaná). Narazíme tu i na želvu kubánskou (jicotea), jedinou sladkovodní želvu na ostrově, kromě toho ale u pobřeží žijí ještě tři druhy karet (obecná, pravá a obrovská). Jinou pozoruhodností jsou kapustňáci širokonosí (manatí), které údajně Kryštof Kolumbus považoval za sirény, což je dodnes jedno z jejich pojmenování, rozhodně poetičtější než „mořské krávy“, jež si tito mořští savci vysloužili díky tomu, že to jsou vegetariáni spásající ve velkém porosty vodních rostlin. Donedávna tu byli kapustňáci docela hojní, postupně jich však začíná ubývat. Pokles jejich stavu je spojen především s činností člověka, protože ve vodě přirozené nepřátele nemají. Největší nebezpečí jim hrozí od pytláků a stoupajícího turistického ruchu, který s sebou přináší jak likvidaci původního prostředí, tak i přímé nebezpečí zranění zvířat ybářskými či výletními čluny. Kapustňáci mají v rezervaci dvě hlavní oblasti výskytu – jednou je zátoka Broa nedaleko ústí řeky Hatiguanico, druhou, kam byli introdukováni, jezero Laguna del Tesoro, o němž ještě uslyšíme. Kapustňáci ale s oblibou migrují, a tak na ně můžeme narazit i ve vnitrozemí poloostrova v řece Hatiguanico nebo v malých lagunách lemujících zátoku Sviní…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 8/2017

Shopping Cart