Na středním toku Loiry, zhruba 30 km východně od Orléansu, kde většina turistů zahajuje obvyklou „zámeckou sérii“, leží vesnička Germigny-des-Prés. Má pouhých sedm stovek obyvatel a nestojí v ní žádný zámek, přesto si zaslouží pozornost milovníků staré architektury i těch, kteří si rádi lámou hlavu nad různými záhadami. Důvodem je zdejší farní kostel Nejsvětější Trojice.
Navenek se nevyznačuje žádnou nápadnou krásou, spíše naopak: neomítnuté zdivo z hrubě otesaných kvádříků nese nevýraznou obdélnou stavbu a jen východní část kostela na sebe upozorňuje širokou věží nad jasně formulovaným křížením hlavní a příčné lodi. Nápadně starobylé je osvětlení věžovité střední části malými okny s vloženými alabastrovými deskami namísto skel a za povšimnutí snad stojí i tři na první pohled půlkruhové apsidy. Ale jinak žádný zázrak, řekneme si, nepochybně jde o stavbu středověkého původu, ale takových jsou přece ve Francii stovky.
Jenže je tu jeden háček – tvar zmíněných apsid. Jak v půdorysu, tak v konstrukci klenebních oblouků nejde o běžný půlkruh, ale o zcela neobvyklý podkovovitý tvar. Ten je v celém křesťanském světě velmi vzácným prvkem, alespoň v dané době a daných souvislostech. Zato však je podkovovitý tvar klenutí jedním z nejtypičtějších motivů islámské architektury, a to zejména na Pyrenejském poloostrově, žijícím tehdy pod arabskou (maurskou) nadvládou. Sami Arabové ho však nevynalezli, nýbrž navazovali na starší tradici vizigótskou, a ta zase, jak se zdá, na některé zvláštnosti římské kultury antické Hispanie, snad jako důsledek vzájemného ovlivňování i těch nejvzdálenějších provincií. Oblouky ve tvaru podkovy, ať už v půdorysu staveb či ve tvarech oken a portálů, proto najdeme v dnešním Španělsku nejen u staveb maurského původu, ale i u tamních staveb židovských a též u prastarých křesťanských svatyní, jako je třeba kostelík sv. Jana Křtitele v Baños de Cerrato (vysvěcen roku 661). Vesměs šlo o prvek převzatý z kultur Blízkého východu. Mohla však tato římská a pak vizigótská a maurská tradice ovlivnit stavbu jakéhosi kostelíka daleko na severu? A co více: Jak to, že se s podobným jevem setkáváme o něco později také na Velké Moravě (v půdorysu známé rotundy v Mikulčicích) a potom na Pražském hradě (v apsidách kostela sv. Jiří a též v apsidách zaniklé rotundy sv. Víta z 20. let 10. stol.)? Naprosto izolovaně, bez obdoby v soudobé středoevropské architektuře?
Na první otázku umíme odpovědět: východní část stavby v Germigny-des-Prés, k níž byla teprve později (v 15. stol.) připojena dnešní výtvarně nevýrazná loď, tvoří původní kaple, kterou si tam kolem roku 800 při své venkovské rezidenci nechal postavit orléanský biskup Theodulf, opat nedalekého kláštera Saint-Benoît-sur-Loire a osobní přítel a sekretář císaře Karla Velikého. V nadnárodním latinském prostředí Karlova dvora působili vzdělanci různého původu. Sám Theodulf byl vizigótského původu a podobné tvarosloví zřejmě znal ze své rodné země.
Jak se však mohl stejný prvek dostat až na Moravu nebo do Čech, kde nejstarším známým kontaktem s Hispánií a její kulturou byl krátký pobyt Ibráhíma ibn Jákúba, vyslance córdobského chalífy, v 60. letech 10. stol. v Praze? Na tuto otázku odpověď neznáme. Dohadů o možných vlivech, třebas i přímo z Blízkého východu, můžeme rozvíjet mnoho, nicméně žádný z nich zatím nevykročil z rámce pouhé hypotézy.
Kromě záhadných podkovovitých oblouků v apsidách (z nichž se po přestavbě kostela v 15. stol. zachovala jenom část), vyniká kostel v Germigny-des-Prés ještě jednou zvláštností: mozaikou v klenbě střední apsidy. V Theodulfově době se celá východní část někdejší Římské říše zmítala v teologických sporech o vhodnosti zobrazování posvátných námětů, zejména lidských postav, které nato vyústily do nemilosrdného obrazoboreckého ničení sochařských i malířských památek v celé Byzanci. Kultura bájné Konstantinopole a její autorita však měly v západní Evropě takový zvuk, že i karolínská kultura reagovala podobně, přinejmenším značnou zdrženlivostí vůči příliš nápadným projevům figurálního umění. Mozaika v Germigny-des-Prés patří mezi vzácné výjimky, podobně jako přibližně současné fresky v klášterním kostele v Müstairu ve švýcarském kantonu Graubünden.
Na mozaice v Germigny však neuvidíme víc než bezkonfliktní vyobrazení archy úmluvy (to ostatně ve svých svatyních připouštěli i jinak velmi nekompromisní židé) a při ní dva cherubíny spolu se dvěma většími archanděly, kteří jako by ukazovali archu věřícím – v podstatě ve shodě s biblickým popisem výzdoby Šalamounova chrámu. Ve své době to byl velký ústupek tématu lidské postavy, v němž by jinak mohl být spatřován, z pohledu ikonoklasmu, nebezpečný prvek modloslužebnictví, a mozaika sama, snad dílo ravennských mistrů vytvořené zhruba ze 130 000 skleněných kostiček (barevných i křišťálových, podkládaných zlatem), je na území celé Francie naprostým unikátem.