Galicijské přístavní město La Coruña vyrostlo na samé špičce severozápadního výběžku Pyrenejského poloostrova, na břehu Atlantiku. Proto se mu také odedávna říká ‘balkon do oceánu’. Po více než 2000 let sloužilo toto město jako přístav i jako vstupní brána na kontinent. Staré legendy vyprávějí, že zakladatelem přístavu byl řecký hrdina Herkules, který v těchto místech přemohl obra Geriona, a na jeho hrobě pak postavil vysokou věž, dnešní dominantu La Coruñi – Herkulův maják. Na špici věže prý také bývávalo obrovské zrcadlo, ve kterém místní obyvatelé mohli vždy a včas spatřit případný nájezd nepřátelského loďstva.

Řecké osídlení později vystřídali Keltové a po nich přišli Římané. A bylo to ve skutečnosti až za vlády římského císaře Trajána, ve 2. stol. n. l., kdy byl onen slavný maják postaven, aby navigoval římské loďstvo. Výjimečnou událostí v historii La Coruñi byly opakované pobyty katolických králů v 15.a 16. století, jejichž zásluhou se město stalo na krátko královským vojenským přístavem. Později sláva města upadla a dokonce se stalo anglických pirátů. V 19. století pak přístav trpěl vojsky Napoleona Bonaparta.

La Coruña byla i přes svůj strategický význam po všechna staletích považována jen za „pustý kamenný ostrov“. Teprve ve 20. století se stala městem živým a veselým. Současná moderní tvář kosmopolitní La Coruñi je zajímavá nejen pro námořníky a obchodníky, ale je přívětivá i ke svým obyvatelům, láká fanoušky fotbalu i turisty hledající moře, historické památky a moderní zábavu. Doba minulá tu nezanechala jen starobylé kostely, dělové koule a pomníky národních hrdinů, ale svoji touhu po poetice tu mohou uspokojit i romantici věřící v kouzla a magii. Magická síla tohoto města se násobí zejména při místních oslavách. Jedním z nejvýraznějších lidových svátků La Coruñi, je Svatojanská noc, Noite da San Juan nebo též Noite da Queima neboli pálení čarodějnic.

Ve střední Evropě,hlavně v Německu, Rakousku a v Čechách, se pálí čarodějnice v noci z 30.dubna na 1.května. Tento pohanský zvyk zavedli Keltové, kteří zapalovali očistné ohně poslední dubnovou noc, kterou považovali za skutečný konec zimy a začátek jara. Na jejich původní rituály navázali později křesťané oslavami svátku apoštolů Filipa a Jakuba (tzv. Filipojakubská noc). V germánských oblastech se ještě o něco později objevilo i jméno svaté Valpurgy, anglické misionářky z 8. století, která šířila křesťanství mezi Germány (tzv. Valpuržina noc). Oslavy pálení čarodějnic udržují i další evropské národy, například také Španělé, ale datum těchto oslav spadá o na noc z 23. na 24. června, tedy na dobu letního slunovratu, kdy je svátek Jana Křtitele. V předkřesťanském období bylo toto datum také spojeno s pálením ohňů, a s oslavou plodnosti v nastávajícím létu. I u nás se ještě do druhé světové války ‘svatojánské ohně’ hojně pálily, ale pak tato tradice masových oslav nejkratší noci v roce postupně zanikla.

Ve Španělsku se však tato tradice udržela a například v Galicii údajně dodnes opravdové čarodějnice ještě žijí. Jsou to však mladé a půvabné krasavice, kterým Galicijci říkají meigas. Meigas nepobíhají jen po lesích, ale žijí například i v galicijském přístavu La Coruña. Jsou to však spíš čarodějky než čarodějnice a vždy se těšily se velké úctě obyvatel. Tyto svérázné ženy se zabývaly bylinkářstvím, léčitelstvím a nejrůznějším praktickým poradenstvím jako např. předpovídáním budoucnosti. Podle výkladu středověké katolické církve mělo symbolické pálení čarodějnic odstranit všechny nekalosti s nimi spojené. Podle pohanských tradic i podle současného moderního pojetí, je naopak meiga ta, která zapaluje očistný oheň a temné síly ustupují jejímu dívčímu půvabu. Na galicijském venkově dodnes v předvečer svatého Jana sbírají dívky právě kvetoucí bylinky a ty namáčejí do vody nabrané přímo z pramene. Celé rodiny se sousedy a přáteli se pak scházejí na místech, kde nějaká meiga podle pověstí žila nebo kde se nacházejí zbytky předkřesťanského osídlení. Najít takové místo není v Galicii vůbec složité. Lidé zde zapálí oheň a pořádají piknik s ochutnávkou místních vín a specialit. Po půlnoci někdy mládež v očistném rituálu oheň přeskakuje a pak se mnozí vydají do lesa, aby v kouzelné noci slunovratu spatřili vílu, skřítka nebo samotnou meigu. Za ranního rozbřesku by se měli lidé i domácí zvířata omýt v magické vodě s bylinkami, která očišťuje od všeho zlého. V La Coruñi se zapomenuté svatojánské oslavy probudily k novému životu začátkem 70. let, kdy se představitelé města rozhodli obnovit staré tradice, které za diktatury generála Franca téměř upadly v zapomnění. K pálení ohňů byly vybrány městské pláže. A nebylo to náhodou. Vždyť právě oceán je pro lidi žijící na pobřeží magickým živlem, který jim dává obživu, ale může i vzít život.

Vylidněné město
Taxikář mě vyložil před velkým skleněným hotelem, jednou z mnoha moderních budov na břehu zálivu Orzán. Bylo mi trochu divné, že cestou jsme nepotkali skoro žádné lidi. I hotel se zdál liduprázdný. Byla tam jen recepční, která mi potvrdila, že dnes se budou konat na pláži oslavy pálení čarodějnic. Z hotelového okna jsem na pláže viděla, ale kromě poletujících racků tam nebylo ani živáčka. Vydala jsem se tedy do historického jádra města, ale i tady jsem jen beznadějně bloudila liduprázdnými ulicemi La Coruñi. Jen po náměstí pobíhalo několik dětí kolem sochy národní hrdinky jménem María Pita. V roce 1589 zastavila útok anglické flotily vedené kapitánem Francisem Drakeam tím, že kopím proklála jednoho z jeho vojáků. Vydala jsem se tam, kam mi ukazovalo její kopí a došla do malého přístaviště plného barevných loďek. Nábřeží lemovaly nově opravené domy z 19. století, původně rybářská obydlí. Jejich dlouhé prosklené balkony se blýskaly v odpoledním slunci a pro tyto prosklené pavlače se La Coruñi začalo říkat ‘skleněné město’. Na nábřeží jsem konečně uviděla pár lidí – majitele prodejních stánků, rozestavených podél mola. Nabízeli kulinářské speciality, místní uzeniny, sýry, cukroviny i několik druhů vína. Nikdo ze stánkařů ovšem také nevěděl, co se bude večer dít, protože do La Coruñi přijeli za obchodem odjinud. A tak jsem dál bloudila po pustém, dlážděném nábřeží plném vzrostlých palem, až jsem došla k malému ostrůvku San Antón. V 16. století tam býval lazaret, později přebudovaný na pevnost a vězení. Dnes je uvnitř archeologické muzeum. Kolem ostrova kotvily luxusní jachty i ošuntělé rybářské bárky a všude plavaly tmavé chuchvalce chaluh, které tu zanechal poslední příliv. Jinak byla i tato pobřežní promenáda vylidněná jako celé město, jako nedaleký skalnatý výběžek s parkem, kde stála kamenná rakev a v ní pochovaný romantický hrdina, anglický generál John Moore. Zemřel v roce 1809 při obraně města proti Francouzům. Mrtvý klid zalehl i místní hřbitov s klasicistními hrobkami v podobě miniaturních paláců s předzahrádkami a lavičkami. Jenže já hledala lidi živé. Skličující okruh liduprázdným městem jsem ukončila opět na náměstí Marie Pity. Zvony právě začaly odbíjet konec mše a ze dveří barokního kostela Sv. Jiří vyhrnul dav věřících. Konečně lidé!. V interiéru kostela zaujme neobvyklé množství soch nejrůznějších Panen Marií a také několik nápadně jednoduchých dřevěných kazatelen, až příliš připomínajících naše „kadibudky“. Na každé z nich byla cedule se jménem zpovědníka a jeho „úředními“ hodinami. Tak například jistý Don Jaime Muňoz zpovídá každý den kromě pondělí a středy od 17:30. Další netradičností kostela je neobvyklé šetření elektrické energie. Při mši se samozřejmě svítilo, ale pokud by někdo chtěl osvítit chrám mimo bohoslužbu, musí do automatu vhodit půl eura, aby se světla na chvíli rozsvítila.

Celý den bylo pod mrakem, ale teď jako zázrakem vysvitlo sluníčko. Náměstí bylo náhle plné lidí. Vypadalo to, že prokletí pominulo. Až mnohem později jsem zjistila, že lidé ve skutečnosti skoro celý den vyspávali a nabírali energii na bujaré noční oslavy.

Pálení čarodějnic
Od kostela se ozvala břeskná muzika, typicky galicijská – dudy, píšťaly a bubny – a z uliček za náměstím se valily davy lidí, staří, všichni svátečně oblečeni. Za chvíli se objevili první pištci a dudáci v galicijských národních krojích z různých regionů a za nimi pochodovali další a další. Dlouhý průvod převážně mladých muzikantů procházel dlážděnými ulicemi a mířil, kam jinam, než na náměstí Marie Pity. Také náměstí Plaza de Espaňa už bylo zaplněné lidmi. Ještě před pár hodinami tu nebylo nic a teď tu stálo jednoduché podium, na něm hrála popová kapela a okolo tančili děti i dospělí. Většinu lidí však přece jen nejvíc přitahovaly široké rošty a vinné sudy. Grilovala se tam kuřata a hlavně množství čerstvě ulovených sardinek. Takhle na dřevěném uhlí, lehce solené bez dalšího koření prý chutnají nejlépe. Podobné scény bylo ten večer možno spatřit ještě mnohokrát, protože téměř každá ulice nebo čtvrť si připravila svoje vlastní rožnění se svými nejbližšími sousedy. Cizí návštěvníky však nikdo nevyháněl.

Už se stmívalo a z pláže před hotelem odletěli dopolední rackové. Začalo tu neuvěřitelné lidské hemžení. Auta přivážela nejen zásoby jídla na piknik a hlavně spoustu dřeva. Skupinky mládeže i jednotlivci horlivě přinášeli nejrůznější prkna a prkénka, ale také rozsekané kusy starého nábytku, balíky hadrů, papíru a vůbec všechen nezávadný hořlavý materiál. Z toho všeho budovali hranice. S jejich stavbou si však mnoho práce nedávali. Házeli všechno na hromadu bez ladu a skladu, ale hranice přece jen jakž takž držely pohromadě. Když byly práce na velkých hranicích ukončeny, rozdělali si skupinky známých soukromé malé ohýnky vedle nich a opět si opékali sardinky a kuřata. Při hodování se vesele balili, zpívali a občas se ozvala i kytara. Pár udržovatelů tradice se vydalo do mořských vln provést očistnou koupel. S blížící se půlnocí se začaly objevovat první větší ohně a za chvíli už byla celá pláž v jednom plameni. Všichni odtamtud utíkali na vyvýšenou přímořskou promenádu. Několik nejodvážnějších mladíků se snažilo vatry přeskakovat, ale nakonec to také vzdali. Z centra města pak k pláži spěchali další zvědavci. V kulise dýmu, ohnivé záře, za rachotu petard a pod výbuchy ohňostroje sem z města dorazil i krojovaný průvod hudebníků a různých masek. V čele průvodu kráčela skupina dívek v dlouhých tmavých šatech. Meigas! Čarodějky kráčely klidně a s úsměvem na tvářích. Neměly být upáleny, naopak, právě ony před chvílí zapálily největší hranici uprostřed pláže.Vzplanul tak očistný oheň, který nejen symbolicky i fakticky spálil vše nepotřebné a překážející.

Dnešní meigas jsou dívky z La Coruňi a bývají každoročně voleny zvláštní komisí podle pravidel ne nepodobných volbě královny krásy. Vždy se vybírá hlavní dospělá čarodějka a také dětská meiga a jejich dvě družiny. Meigas nejsou jen okrasou vlastních oslav pálení čarodějnic, ale musí plnit po celý měsíc před svatým Janem řadu společenských povinností, k nimž patří především zahajování mnoha doprovodných kulturních a sociálních akcí pořádaných autoritami města.

Oslavy se protáhly skoro do svítání, a tak jsem tu noc spala jen chvíli, abych nezmeškala východ Slunce u Herkulova majáku. Ten z dálky opravdu vypadá jako obr se vztyčenou zaťatou pěstí. I přes časnou ranní hodinu běhalo po pláži pár kondičních běžců a procházelo se tam i několik pejskařů s doprovodem. Pláž byla čistá a uklizená, po ohních ani památky. Těžko říct, zda to způsobila dokonalá organizace městského úřadu nebo kouzlo nějaké meigy. Panoval tu pořádek a klid. Rackové se zase mohli vrátit a brouzdat se v lehkých přílivových vlnách Atlantiku.