Zámecký skleník v Lednici
Už v 17. stol. si začala šlechta v evropských zemích severně od Alp zřizovat u svých sídel zvláštní stavby, v nichž měly přezimovat teplomilné dřeviny, rozestavěné v teplé části roku v zahradě či jinde kolem sídla pod širým nebem. Od počátku 19. stol. se začal v Evropě se stále větším nadšením používat nový stavební materiál – litina. Tam, kde se tyto fenomény potkaly, vznikaly zajímavé a oku lahodící skleníky, představující ve své době vrchol technických vymožeností. U nás je takovou stavbou zámecký skleník v jihomoravské Lednici.
Tradice pěstování teplomilných rostlin má i na liechtensteinském jihomoravském panství dlouhou historii. První dřevěná oranžerie byla v Lednici postavena už v roce 1655 a po několika rekonstrukcích sloužila až do roku 1842. V té době plánoval kníže Alois II. Josef velkou přestavbu barokního lednického zámku v letní reprezentační sídlo ve stylu tehdy módní anglické tudorské gotiky. Stará oranžerie byla stržena a místo ní byl postaven nový skleník. Jeho stavbou dokonce celá zámecká proměna začala. První plány připravoval už na konci 30. let 19. stol. anglický architekt Peter Hubert Desvignes. Skleník se však nakonec stavěl až v letech 1843–181843–1845 45 podle projektu Rakušana Georga Wingelmüllera. Ten převzal Desvignesovy anglické konstrukční principy využívající litinu a vytvořil mohutný skleník doutníkovitého tvaru, který ve své době představoval technicky velmi náročnou stavbu využívající nejnovějších technologií a znalostí. Zakřivený tvar skleníku vycházel z teorií slavného skotského botanika a zahradního architekta Johna Claudia Loudona, Wingelmüllerova současníka. Podle něj zajišťovala obloukovitě vyklenutá střecha vzhledem k zdánlivému pohybu slunce po obloze optimální průchod světelných paprsků.
Lednický skleník je 92,6 m dlouhý a 13,6 m široký. Na západní straně přiléhá k zámku, odkud se do něj v minulosti vstupovalo přímo z Kuřáckého neboli Červeného salonu, na opačném konci je ukončen půlkruhovým uzávěrem, do nějž je vsazen jeden z pěti portálů, které jsou z jeho válcovitého těla vytaženy. Další portály jsou zasazeny ve dvojicích proti sobě do jižní a severní stěny skleníku. Všechny byly zkonstruovány tak, že se jejich čelní strana dala zcela vysadit, což umožňovalo pohodlný transport velkých solitérních rostlin. Skleník stojí na nízké kamenné podezdívce, do níž jsou zasazeny obloukové litinové tyče upínající se nahoře k obdélníkovému rámu po obvodu plné vrcholové části klenby, mající zvenčí podobu lehce odsazené „mansardové“ stříšky. Tento rám podpírá uvnitř skleníku 44 štíhl…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Technické památky Česka